Články, úvahy, inspirace

KDE A JAK ŽÍT?

Ida Sára Keltnerová
13. 10. 2023


Milí přátelé,
srdečně vás zdravím a dnes přináším téma týkající se domova, bezpečí a dobrého místo k životu i práci.
Zjistila jsem totiž, že hodně z nás se v této době zabývá tématem KDE A JAK DOBŘE ŽÍT?

- Někteří z nás se posouvají blíže k přírodě s očekáváním většího prostoru pro sebe, klidu a zpomalení.

- Jiní hledají způsob, jak si i ve městě ať už v bytě nebo domě vytvořit svou oázu klidu a bezpečí a nepřijít o výhody městského života.

- A všichni chceme, aby místa k životu a práci byla pro nás jedním z důležitých zdrojů energie a podpory a naplnění základních potřeb každého člověka.

NE VŽDY SE TO ALE DAŘÍ. MOŽNÁ JSTE TO SAMI ZAŽILI?

- Do hry vstoupí sousedské vztahy, spory o rodinný majetek, neshody v partnerství a další nevysvětlitelné překážky.

Někdy se přestěhujete a začnou nečekané změny ve vztazích, chování, ztrácíte energii nebo se blokuje naplňování plánů na rekonstrukci.

Jindy se nemůžete přestěhovat nebo něco na bydlení změnit, i když se o to snažíte a dokonce k tomu máte potřebné prostředky i nástroje.

Další z vás mají smůlu v zacházení se zděděnými nemovitostmi nebo pozemky nebo se v tom cítíte zaseknutí a jakoby bez své vůle.

- A co teprve, když si vyberete nové místo pro svou firmu, práci, tvoření a najednou se vám přestává dařit a nevíte proč?

PROSTĚ ZÁHADY!

Jednou ze silných příčin těchto i jiných záhadných nezdarů jsou skryté vlivy, které mají kořeny v rodinné a osobní historii, ale také v historii míst, budov a bytů, o které se jedná.
Znalost těchto vlivů vám pomůže vnést harmonii, novou energii a svobodu do vašich životů a také do míst, kde žijete nebo pracujete. Kromě toho vás uchrání budoucích špatných rozhodnutí při koupi, prodeji nebo pronájmu.

Druhou důležitou příčinou je neznalost tradiční moudrosti a dovedností, jak pracovat s energií míst, vnášet do nich harmonii a vědomě o ně pečovat. Každé takové místo se vám za vědomou péči a přístup mnohonásobně odvděčí.
Mluvím zde ještě o hlubší rovině než je běžně aplikované umění Feng shui, protože když nejsou v pořádku kořeny, tak i sebelépe opečovaná koruna stromu nebude nést očekávané plody.

A třetím zdrojem nespokojenosti bývá nenásledování cesty duše, kdy se z jakýchkoli důvodů v životě hýbete jinak, než jak vám napovídá srdce a nenásledujete svou osobní cestu duše.
Potom chřadnete na místech, která vám nejen nevyhovují, ale často vám i škodí a přitom jinde byste mohli nabrat plný dech a rozkvést do svého plného potenciálu a krásy.

JAK TO TEDY VLASTNĚ FUNGUJE?

Všechny tyto příčiny mi přijdou naprosto logické a hodny zkoumání a pozornosti.

Pozemky totiž nejsou jen pozemky, domy nejsou jen domy a byty nejsou jen byty a to jestli se nám v nich daří dobře nebo nedaří, není náhoda.

Jsou to živé prostory, které mají paměť, vepisují se do nich příběhy, myšlenky, slova i energie, mají svou historii.

Reagují na své obyvatele a vrací jim to, co k nim vysílají, v dobrém i zlém.

Dokonce jsou v nich uložená přání a touhy předchozích majitelů, za jakých okolností byly prodávané, kupované, sliby, prokletí.
Nemusíte si představit hned nějaké magické temné rituály, ono někdy stačí, když někdo v plné síle vysloví např. „Proklínám den, kdy jsem se sem nastěhovala i celé toto místo, nepřineslo mi nic dobrého.“ A je vymalováno.

Zní to všechno tak trochu ezotericky? Ano, zní, ale taky je to součástí tradiční moudrosti všech kultur, takže i v našem středoevropském prostoru s tím naši předci počítali a měli k tomu odpovídající rituály.

Na druhou stranu víte, že mám ráda i vědecká vysvětlení a všechno, co se týká energie míst, mi přijde naprosto logické, a když už se nedá vysvětlit klasickou fyzikou, tak tou kvantovou zcela jistě.

PROČ SE TÍM TOLIK ZABÝVÁM A JEŠTĚ VÁM O TOM PÍŠI?

Dobré místo k životu je jeden ze 4 základních pilířů šťastného a naplněného života.

V dnešní době, kdy pro svůj život i zdraví potřebujeme mnohem víc než dřív ještě větší míru
- pocitu bezpečí,
- prostoru a času na regeneraci, odpočinek, uvolnění,
- mít energii na to být flexibilní, kreativní,
- a také místo pro žití a tvoření vztahů, blízkosti,
- potřebujeme cítit své kořeny, zdroje síly a energie,
je těmto potřebám odpovídající a vyladěné místo k životu i práci naprosto nezbytnou záležitostí.

Pokud je to i vaše téma, chcete přijít na kloub nějaké záhadě, vyřešit svou situaci s místem k bydlení, práci nebo rodinnými nemovitostmi a přiučit se umění, jak vědomě s místy komunikovat a zacházet, máte nyní tyto možnosti:

MÍSTO K ŽIVOTU A PRÁCI, ENERGIE A DUŠE MÍST
28. - 29. 10. v Praze
Šamanské systemické konstelace, tvořivé rituály, NLP metody, sdílení tradičního umění předků jak vědomě pečovat o prostor
- stavění konstelací na témata účastníků
- minimálně jeden rituál pro všechny
- učení se novým znalostem a dovednostem

RODINNÉ A SYSTEMICKÉ KONSTELACE
18. 11. v Brně
2. 12. v Praze
- postavení konstelace na konkrétní téma, které vás ve spojení s místem k životu a práci trápí nebo zajímá 

INDIVIDUÁLNÍ KONSTELACE
Jílové u Prahy, Brno, online
- postavení konstelace na konkrétní téma, které vás ve spojení s místem k životu a práci trápí nebo zajímá 

 

..........................................................................
 

CO NA TO ŘÍKÁ BABÍ LÉTO, JÁRA CIMRMAN A ROVNODENNOST?

Ida Sára Keltnerová
2. 9. 2023


Milí přátelé,
srdečně vás zdravím tam, kde právě jste. Dnes se s vámi podělím o odpověď na otázku: „Co nám přináší jedinečná energie začínajícího podzimu, babího léta a podzimní rovnodennosti a co z ní můžete získat?“ Možná vás překvapí, jak moc.

Někdy to chce odvahu nahlížet pod pokličku a povrch věcí a být ochotní respektovat a jít v souladu s cykly v přírodě i našem životě, ale bohatě se to vyplatí.

Nebo možná ještě příměji a upřímněji řečeno, nic jiného nám kolikrát v současné chaotické době ani nezbývá, pokud chceme nejen přežít, ale také žít za zachování si své integrity, smyslu a energie. Takže vřele doporučuji spojení se zdroji, které jsou pro nás dostupné na dosah ruky.

 

⁕ Výživa, určité zklidňování, zpomalování, nabírání síly slunce a země, vytváření zásob, to je to, čeho je energie začínajícího podzimu, babího léta plná. Přesně toto budeme potřebovat v době zkracujících se dnů a přibývající tmy a chladu.

⁕ Naši předkové v tomto období pokračovali po žních v přípravách na zimu. Sušilo se ovoce, vařila povidla, nakládala vejce, čistily se a sířily sklepy a chystaly se na uskladnění brambor, jablek, kořenové zeleniny, v modernější podobě se zavařovalo vše, co šlo. Někteří z nás to dělají i dnes.

⁕ Toto období přináší obrovské možnosti a hojnost vnitřní stejně jako tu hmotnou. Podporuje nás ve vnitřní práci a proměně aniž by nás to stálo příliš velké úsilí. Je to jak se říká na pohodu.

⁕ Získáváme veškeré kvality elementu země včetně stability, pevnosti, výživy, bezpečí, rozvahy, dobrého plánování a postupných kroků, vnášení řádu, struktury a pravidel do chaosu, zdraví pro fyzické tělo, smyslového i reálného vztahu k penězům a majetku, zklidnění emocí, chuti pečovat o sebe, vztahy i domov, umění sklidit výsledky své práce a zhodnotit je, vytváření zdravých zásob, hrdosti na své místo a cestu, pocitu sebehodnoty a sebeúcty, pocitu užitečnosti.

⁕ Máme dost sil na proměnu svých témat a zároveň určitou zralost v úsudku, nadhled a klid, který zaručuje to, že nalezená řešení budou stát pevně nohama na zemi, budou realizovatelná, nebudou ukvapená nebo zbytečně radikální.

⁕ Podzimní rovnodennost 23. 9. a dny kolem ní navíc přináší naprosto ideální stav a energii rovnováhy a středu.
Stejná délka dne i noci evokuje rovnováhu
- mezi pozorností do nitra a ven,
- mezi pozorností k sobě sama a do vztahů,
- mezi osobním a pracovním,
- mezi ženským a mužským,
- mezi vzdušným a zemitým,
- ohnivým a vodním,
- hmatatelným a jemněhmotným,
- nahoře a dole atd.

 

Je to prostě nádhera a já se plnými doušky sytím každým dnem, a také plním spíž zavařenými věcmi od maminky, dýněmi, brzy se bude nakládat zelí, jablka ze sadu jsou domluvená atd., protože v zimě jako když najdeš. Ostatně, jsem potomkem mimo jiné předků, kteří obdělávali půdu a věděli, že když dobře nesklidí, tak to pak v zimě bude krušné.

Přeji hojnost a dobrou sklizeň vám všem a to nejen v tomto období.

 

..........................................................................
 

POLOPLNÁ NEBO POLOPRÁZDNÁ? JAK TO VIDÍTE VY?
aneb jak se dostalo mé auto do servisu, já na dovolenou a kdo za to všechno může

Ida Sára Keltnerová
2. 9. 2023

To si tak v týdnu říkám, že odjíždím na vytoužených pár dnů k Berounce sice o skoro dva dny později, protože jsem to prostě nedala sbalit se hned po konzultacích a odjet ještě k tomu v dešti, odpadla jsem každý večer jak mimino, ale zase se balím v klidu.

Dokonce se mi podařilo se hecnout a uklidit byt alespoň do takového stavu, že bych byla v pohodě s tím, kdyby do něj v případě nutnosti někdo musel přijít. Další půl den zdržení, ale ten pocit, že se vrátím do uklizeného, je prostě taky skvělý. Zdržení už vůbec nelituji.

Mám spoustu energie, nakládám auto, ještě stíhám napsat zprávy pro podporu kamarádce, které v ten den odešla maminka na druhý břeh, slunce svítí, dojedu ještě za světla, otáčím klíčkem v zapalování....a nic. Točí to, točí, ale nechytá.

Moje plány se hroutí, ale neztrácím hlavu.

Tak, teď už po dvou týdnech zkoumání v servisu, výměny svíček a cívky a týdnu mého ježdění s vírou, že to snad bylo ono, mám konečně jistotu, že je to opravdu to palivové čerpadlo. Takže vlastně super. Podle instrukcí a video návodu na youtube, kde to čerpadlo najdu (pod zadními sedačkami), na něj ještě zkouším kladívkem zabouchat, jestli si to nerozmyslí, ale nerozmyslelo.

Hmmm, jednou se mi to už podařilo ještě ráno nastartovat a odvézt auto do servisu, tak si říkám, že to zase zkusím, ale postupně mi dochází, že i kdyby se to podařilo, tak odjet do kempu by bylo hooodně velké riziko, že se pak odtamtud nedostanu. Hlavou mi běží spousta možných nebo nemožných řešení, co teď.

Neuvěřitelné se stává skutečností.

Tak jo, beru to postupně. Volám kamarádovi, od kterého si karavan půjčuji, že tam ještě nejsem, co se mi stalo, aby o tom věděl, že tam je teď volno a on mi jen tak mimochodem řekne: "Hele, tak já ráno po noční přijedu a odvezu tě tam." Eeeh, cože, to jako fakt?

Rozjíždí se další vyšší kombinatorika, jak se dostat zpátky. Vlastně by to šlo, přebalit věci tak, abych byla schopná odjet veřejnou dopravou. Dokonce se ukazuje, že na začátku září ještě od toho kempu jezdí autobusy, takže bych asi za 3 hodiny byla doma. Super, tak se nebudu muset času pro sebe v přírodě vzdát. Úleva.

Opravdové přátele nic nenahradí.

Ještě prosba, že kdyby se mi to auto ráno nepodařilo nastartovat, jestli by mě odtáhl na laně do servisu a on že jasně a že se koukne i na to čerpadlo, jestli tam není jen nějaký vykotlaný kontakt.

Spalo se mi báječně. Věci přebalené, já nachystaná, s nadějí, že se s tím autem ještě bude dát něco udělat.

Ráno Pavel přijíždí a jde hned na to. Cloumání spoji, čerpadlem, klepání a nic. Tak jo, here we go, pokračujeme v krasojízdě. Já lano nemám, lano má Pavel, ale pod věcmi v kufru, tak vykládáme kufr. Nevidíme, kam se lano připevňuje. Vzpomenu si, že na to bývalo nějaké oko, nečekaně nacházím dost zoxidované oko u heveru, jsem na sebe pyšná, že ho mám a taky návod k autu, kde hledáme, kam patří. Nikde ale v předním nárazníku díru, která by tam měla být, nenacházíme. Úpravy předchozího majitele, kutila, zřejmě tento prostor zcela zakryly.

Umělá inteligence mě nedostala a lidský faktor je prostě skvělý.

Dobře, tak jo, nechtělo se mi do toho, ale jdu volat odtahovku. Sedíme na lavičce před barákem, neprší a máme vlastně pohodové ráno. Pavel je po noční v pohodě, stihnul se nasnídat a teď si užívá kafe, které si dovezl. Vlastně pohoda, nespěchá. To mě uklidňuje a jdu volat, žádný stres necítím, jen klid. Naštěstí se umělá inteligence na lince nakrmí jen oznámením názvu pojištovny a jedním ano pro potvrzení a pak už mluvím s živou operátorkou. Super, na konverzaci se strojem, bych toto ráno fakt neměla.

Příjezd prý do 45 - 60 min, podle vzdálenosti a podle toho se mi to buď vejde do limitu hrazeném z povinného ručení nebo ne, ale to je teď už jedno. Do 10 min volá mladík, který je očividně v dobré náladě, ověřuje navigaci a že u nás bude do 20 min nejpozději, super. Byl totiž sekat trávu na chatě jen kousek od nás.

A začíná telefonické kolečko.

Mezitím volám do servisu, počítají tam s námi. Paráda.

Ruším svůj termín u léčitelky, protože do Karlových Varů se dnes už nedostanu (přestože Pavel nabízí, že by mi půjčil své auto, ale to už mi přijde příliš komplikované) a dostávám termín hned za 2 týdny, protože se jim uvolnilo místo a já mám zrovna v diáři volno! Úžasné.

Zkouším volat jedné klientce, jestli by nemohla přijít až na konci příštího týdne, abych si mohla pobyt o ten chybějící den prodloužit a ona může! Neuvěřitelné.

Volám zubařce, začal se mi ozývat zub a dostávám termín už za 10 dnů, protože se jim uvolnil! Bomba.

Tak tam sedím na lavičce před domem a jsem šťastná. To snad ani není možné, jaké štěstí mám.

Nejsem já nejšťastnější člověk na světě?

Přijíždí úplně extra sympatický chlapík s krásnou odtahovkou Mercedes, dobře naladěný, rychlý, ochotný, nestěžuje si, že nemůže auto vytáhnout za oko, hned leze s popruhy k nápravě, nic není problém. "Vy si tady sedněte a my to tady s pánem odtlačíme atd." Během pár minut je moje bílá kráska na plošině a už frčíme do servisu, který mám za kopcem, takže si tam chodím vyzvedávat auto pěšky a už mě tam znají. Rodinná firma. Štěstí, že se mi to stalo tady a ne někde přes půl republiky.

Odevzdávám jen techničák, papíry si vyřídí odtahovka se servisem, auto bude hotové hned jak se vrátím domů, jako fakt? Mají tam vždycky hodně plno. Sedám do auta k Pavlovi a frčíme směrem k mé odpočinkově tvůrčí dovolené. Už teď jsem plná endorfinů. Tím to neskončilo!

Nanuk a čaj s mlékem prověří stav štěstí na dřeň.

Protože to není všechno....na benzínce si kupuji časopisy, po delší době na to mám čas, beru si nanuk s tmavou čokoládou, na který se chystám už asi dva týdny a ukáže se, že se stává mým favoritem ještě před tím mandlovým (kdo uhodne značku?) a chci si dát černý čaj s mlékem.

Jdu se zeptat, jak by to šlo udělat a paní za kasou mi říká, že je jí to líto, že to nejde, že nemají smetánky a na automatu není možnost navolit pouze mléko. Hmm, tak se mi trochu hroutí můj plán. Nanuk bez toho čaje v chladném dopoledni nebude ono a kafe si nedám. Tak přemýšlím nahlas, že bych si teda musela koupit ještě kafe a to mléko z něj si nechat natéct do toho čaje a přemýšlím, stojím, když tu najednou ta žena říká: "Tak my vám tam dáme mléko, co tady máme pro sebe." To jako fakt? Wow. Super. To už si říkám, že jsem v ráji.

Jsem spokojená, šťastná a dojatá dobrotou všech lidí, kteří mi dnes pomohli, vyšli vstříc. Je z toho na té benzínce nakonec moc krásný a vřelý kontakt, děkování, přání štěstí v životě, dala jsem jim peníze na nové mléko, což zase ony neočekávaly, takže ledy roztály úplně, vidí, jak jsem vděčná a ony září taky radostí. Lidský kontakt, příběh, není to jen někdo cizí za kasou a já nějaký cizí zákazník. Ty dvě ženy jsou v mém srdci ve vzpomínce doteď.

A Pavel? Ten si v klidu u stolečku popíjí svůj energetický drink a jen v klidu pozoruje, co všechno na té benzínce provozuju. Zlatý člověk.

To je prostě zlatý člověk.

Mimochodem pracuje u Městské policie, takže si říkám, že pomáhat a chránit má opravdu po těch letech v krvi. Cestou domů vzal prý od kempu dvě stopařky z Belgie a místo, aby je vyložil u Kladna a jel spát, tak je dovezl až do Prahy na Bílou Horu na tramvaj. Co na to říct, že?

A tím to neskončilo přátelé. Zapomněla jsem totiž doma myš k notebooku, na kterém mi nefunguje úplně plně touchpad po polití oslazeným kafem (tento příběh už tu byl), takže bych nemohla dělat ty úpravy na webu, které jsem chtěla. Jenže, cha, ani toto mě nerozhodí, protože jsem si díky tomu udělala pořádek v papírech a přepsala do elektronické podoby, co na to dlouho čekalo, odpočinula si, zaplavala a třešničkou na dortu je to, že sem dnes nebo zítra Pavel přijede, půjde chytat ryby, a přiveze mi myš. Úplně obyčejná se totiž dá koupit i ve větším supermarketu.

Děkuju mami.

Prostě jsem šťastný člověk, že mi po těch letech meditací a životní cesty moje mysl funguje většinou takto a taky díky mé mamince, kterou jsem málokdy slyšela na něco si stěžovat a když něco nešlo, tak šla raději něco s tím dělat. Takový ten typ jako postava, kterou hrála Helena Růžičková ve Vlaku dětství a naděje s hláškou: "Na tragickej život jsem já pes." Děkuju mami.

TAK CO? POLOPLNÁ NEBO POLOPRÁZDNÁ?:-)))) JAK TO VIDÍTE?

A jelikož nemám tu myš, tak to máte dneska bez smajlíků a obrázků, protože se mi to tu nechce tím kurzorem lovit.:-))))

Napište mi své poloplné nebo polprázdné zkušenosti a příběhy. Co vám pomáhá udržet ten poloplný postoj v životě? Na idakeltnerova@seznam.cz


P.S.: a tady je dovětek inspirovaný příspěvkem Drahomíry Hastíkové v komentářích na FB.

NÁVOD NA TO, JAK ZAŽÍT A TVOŘIT ZÁZRAKY...:-)

1) Nespadnout do role oběti a stěžování si nebo nadávání na celou situaci nebo na překážky na cestě.

2) Zůstat v klidu.

3) Řešit to, co je v danou chvíli řešit možné a dělat postupné malé kroky, podle situace.

4) Reagovat pružně na změny. Držet frekvenci klidu a tvořivého přístupu. Hledat možnosti místo překážek.

5) Nelpět na výsledku podle představ. Pozorovat, co se děje a jít s tou vlnou, ne proti ní.

6) Nechat si pomoct, přijmout podporu fyzickou i psychickou a přitom se nevzdat své zodpovědnosti.

7) Prožívat, vyzařovat a taky vyjadřovat vděčnost.

Tož tak. Třeba to pomůže některým šuplíčkům ve vašem mozku.:-)))

 

..........................................................................

 

TENTO ZPŮSOB LÉTA ZDÁ SE MI PONĚKUD...

3. 8. 2023
Ida Sára Keltnerová

 


Spousta z nás si pamatuje legendární film Rozmarné léto podle knihy Vladislava Vančury s nezapomenutelným hereckým výkonem Rudolfa Hrušínského a režijním vedením Jiřího Menzela, který uměl mistrně převádět na plátno vančurovskou i hrabalovskou poetiku vidění krásy tam, kde ji ostatní nedokázali vidět.

My teď máme Rozmarné léto na živo v přímém přenosu.

Jsme se skupinou žen a jejich mužů a dětí na retro dovolené v kempu na Slapech a prší a prší. Ne furt, ale dost. Teploty klesly během týdne z tropů na teploty babího léta, představy o opalování se u vody vzaly za své a počasí si dělá, co chce i navzdory těm nejpřesnějším meteorologickým předpovědím.

Zklamání bylo cítit ve vzduchu.

První den to bylo na náladě všech znát, zklamání bylo cítit ve vzduchu a představa týdne, který bude vypadat takto, nebyla vůbec lákavá. Modlila jsem se, abychom to tady zvládli bez nějakého velkého propadu nebo frustrace. Přála jsem si každý den alespoň půl dne bez deště a hlavně, ať se vše děje bez tlaku a pro nejvyšší dobro.

A pak se stal zázrak hodný hrabalovské poetiky a síly Ducha.

Uvnitř sebe jsme se rozhodli, že pustíme všechna svá očekávání, necháme deštěm spláchnout vše, co neslouží životu, nám a přítomné chvíli, otevřeme se novým možnostem a naplníme čas, který společně máme tak, jak nejlépe to půjde. Začali jsme naplňovat severské rčení, že neexistuje špatné počasí, jen špatné oblečení a vybavení a doplnili ho o špatné nastavení mysli.

Neexistuje špatné počasí, jen špatné vybavení a nastavení mysli.

Přijali jsme celou realitu aprílového počasí mísícího se s podzimem a nedovolili jsme naší mysli směrovat myšlenky k tomu, co by bylo, kdyby bylo teplo a slunce. Začali jsme vidět výhody a přínos deště. Na prvním místě určitě v tom, že už bylo na čase a celá příroda už vodu potřebovala a radujeme se z nově zazelenalých se stromů a trávy tam, kde byla ještě před pár dny téměř vyschlá poušť.

Radujeme se z deště.

Kromě toho jsme ale začali vnímat i energii a působení deště na nás samé. Vnímáme, jak omývá nejen okolí, ale také naše nitro, smývá a odnáší všechno, co potřebujeme pustit, nechat odejít a odtéct. Jsme v souladu se silou všech živlů, včetně větru, který rozfoukává a rozhýbává stojaté vody v nás a připomíná nám energii podzimních konců.

Naše mysl už nerozlišuje, jestli je lepší déšť nebo sluníčko.

Zažíváme vděčnost za to, že vysvitne na chvíli sluníčko a přitom na tom nelpíme. Po pár dnech úplně vymizelo hodnocení, jaké počasí je pěkné a jaké ošklivé. Zmizel postoj, že přežijeme déšť a teprve až přijde sluníčko, tak se nadechneme a začneme žít. Dalo by se říct, že na určité úrovni zažíváme sjednocení polarit v mysli, kdy zůstane už jen čiré Bytí.

Frekvenci deště v blažené rovině alfa vln a koupání v dešti chce úplně každý.

Voda v přehradě se deštěm úplně vyčistila a my uprostřed léta zakoušíme neuvěřitelný pocit z přírodního koupání, které nahradí i sprchu. Užíváme si speciální atmosféru plavání v dešti, za ranního rozbřesku a dokonce jsme neomylně začali rozeznávat jednu speciální frekvenci deště, která ladí v mozku alfa vlny blaženosti a vzbuzuje ve většině účastnic touhu mít u domu zastřešenou terasu, z které by mohly pozorovat déšť a upíjet zabalené v dece teplý čaj nebo kakao i v domácím prostředí. Jen nevím, jestli tuto budovatelskou touhu budou sdílet i jejich partneři.

Na všechno máme spoustu času a klidu.

Díky dešti máme čas na čtení, malování, šití, tvoření lapačů snů a amuletů, na zastavení se, dostatečný spánek nejen v noci, ale i po obědě a také si spolu hodně povídáme. Tak obyčejně, lidsky a přitom hluboce.

Lepší lesní lázně a dešťovou kosmetiku bychom těžko hledali.

Vlhký čerstvý vzduch evokuje pobyt v lesních lázních, za který nám děkují nejen naše plíce, ale i naše pleť, která nepotřebuje přidanou hydrataci prostřednictvím francouzských krémů a také vlasy se vlní samy od sebe. Stáváme se mistry v dovednosti vrstvení oblečení a probíhání mezi kapkami deště, když deštník zrovna zůstal někde jinde než my.

Je to prostě super.

Je to natolik super, že právě teď v dešti pod roztaženým slunečníkem alias deštníkem u kempového kiosku plánujeme s nadšením další ročník naší Letní retro dovolené u vody. Jen letos nejsme pouze u vody, ale voda na nás padá i z nebe. Jsme prostě dotknuti přírodou ze všech směrů a to je nenahraditelná zkušenost, z které budeme čerpat sílu ještě mnoho týdnů po návratu domů.
 

CO Z TOHO VYPLÝVÁ?
- bytí v přítomném okamžiku uvedené do praxe má smysl,
- jaké si to uděláš, takové to máš,
- nenech se zastavit okolnostmi ani podmínkami,
- není špatného počasí, jen špatného vybavení a nastavení mysli,
- věř procesu a cestě,
- tvořivá síla, když dostane prostor, dokáže udělat krásu a kouzlo úplně ze všeho,
- i z mála se dá udělat hodně,
- déšť je úžasná kosmetika a tvůrce alfa vln,
- s humorem, nadhledem, optimismem a poetickou duší nejdál dojdeš.

Toto přeji, ať jde v životě úplně všem.

A POKUD VÁM TO NEJDE
- cítíte se omezeni okolnostmi nebo si myslíte, že nemáte vhodné podmínky,
- na něčem jste se zasekli,
- lpíte na něčem či někom,
- vidíte svět spíše jako poloprázdné místo,
- chybí vám nadhled,
- pochybujete o sobě i druhých,
- nemáte sílu pro život,
- postrádáte tvořivou jiskru a odvahu jít vpřed,
- nebo nevíte kudy a kam
a chcete to změnit, tak mrkněte na individuální konstelace, provázení a rituály (některé i v letní slevě) nebo konstelace a ženské večírky.

Mějte krásné a naplněné dny za jakéhokoli počasí
Ida Sára

 

..........................................................................

SLADKOSTI, MOBILY A ALENKA V ŘÍŠI DIVŮ

12. 7. 2023
Ida Sára Keltnerová

Instrukce na prázdniny byly jako pro Alenku v říši divů.

Na několik dnů jsou u mě na prázdninách děti mojí sestry. Neteř 14 let a synovec 7 let. Dostala jsem od jejich maminky podrobné instrukce nejen k tomu, kdy chodí spát a kdy vstávají, co jedí a nejedí, co umí a neumí, ale i k tomu, že budou chtít jíst sladké.

Musím říct, že po všech těch pro mě zdánlivě nesplnitelných a vzájemně neslučitelných požadavcích jsem si připadala jako Alenka v říši divů, zhluboka jsem dýchala a říkala si, jak toto zvládnu.

Největší poklad byla taška sladkostí sbalená na prázdniny.

Když jsem děti vyzvedávala, tak mi s nadšením ukazovaly tašku, do které si s sebou sbalily oblíbené sladkosti a dobrůtky včetně jasného upozornění, které jsou čí, aby náhodou nedošlo k mýlce a uzmutí něčeho sourozencem. K tomu jsem měla samozřejmě pochopení, zná to většina z nás, že.:-)

No, máme za sebou třetí den a ta taška je stále sbalená a nikdo si na ni nevzpomněl, ani já. Dokonce i otázka na zmrzlinu přichází až pozdě odpoledne a bez tlaku, spíš jako že jsou prázdniny a první den jsme si řekli, že jedna zmrzlina denně, tak abychom to jako dodrželi. To stejné se děje od druhého dne s mobily. Není čas, není potřeba.

Na sladkosti ani mobily není čas, není potřeba.

Co z toho vyplývá? Uvědomuji si, jak naplněné dny smysluplnou činností, pobyt venku v přírodě, na sluníčku, ve vodě, tvoření a společný čas, kdy děti zapojuji maximálně i do praktických věcí jako třeba vaření, mytí nádobí, balení věcí k vodě, chystání svačin, nakupování, starání se o prádlo atd., k tomu žádné starosti se školou, vztahy mezi rodiči, vlastně žádné problémy, hrají obrovskou roli v tom, jak se cítíme v pohodě, šťastně a jak mizí potřeba jíst sladké nebo koukat do mobilu pro ukonejšení nebo vypnutí přetížených nervů, pro uklidnění, nahrazení kontaktu, pohlazení a obejmutí, jako náplast na vyčerpání nebo nezodpovězenou otázku, jaký to tady má všechno smysl? Kdo jsme a proč tady jsme?

Kam jsme to jako společnost dopracovali?

Kam jsme to jako společnost dopracovali, když poskytnout dětem naplnění takových základních potřeb jako jsou bezpečí, sounáležitost, projevená láska, zdravý pohyb, příroda, smysluplnost, zajímavá forma učení, zapojení do života není dostupné pro spoustu rodičů, protože oni sami jsou vyčerpaní, beze smyslu, bez pomoci okolí a prostoru pro zastavení, odpočinek a kontakt se sebou.

Vážím si těch, kteří to nevzdávají.

O to víc si vážím všech, kteří to nevzdávají a i v obtížných obdobích hledají cestu a způsob, jak si zachovat energii, jak odpočívat, jak nacházet tvořivé způsoby trávení času se svými dětmi, partnery(kami), přáteli.

Těch, kteří vyšťourají někde poslední zbytky energie a místo toho, aby dítěti řekli: "já si to udělám sám(a), protože je to rychlejší", řeknou: "pojď, uděláme to spolu, ukážu Ti, jak na to" nebo se třeba i zeptají: "jak bys to uděl(a) Ty?" a nechají dítě zkoumat, zkoušet, učit se a to stejné vnášejí i do partnerských a přátelských vztahů.

Těch, kteří se snaží i v chaotické době najít alespoň drobný smysl v životě, pro který se jim alespoň trošičku rozbuší srdce a z kterého čerpají radost.

Přeji nám všem, abychom mezi ně patřili a nevzdávali se.

A jak to vidíte vy? Jaké jsou vaše zkušenosti?

Napište mi na idakeltnerova@seznam.cz nebo na můj FB k tomuto příběhu tam sdílenému.

..........................................................................
 

ČTYŘI DOHODY A MOJE PLAVKY

9. 7. 2023
Ida Sára Keltnerová

 

Vrátila jsem se právě ve svých dvoudílných!!! :-) barevných!!! :-) plavkách velikosti 50 a 54!!! :-) od vody, kde byli i další lidi!!! :-) a je mi prostě báječně!!! Cítím se krásně, žensky a svobodně.

Když to porovnám s loňským rokem, s mými pocity tehdy, tak je to obrovská změna. Paráda.

Při plavání v řece a opalování jsem myslela na 4 Dohody od Dona Miguela Ruize, které se do mě vepsaly především díky nesmrtelnému divadelnímu představení Jaroslava Duška.
Konkrétně jsem myslela na tyto dvě: Dělej vše co nejlépe, ale ne lépe a Nehřeš slovem (ani myšlenkou).

Když se totiž člověk přestane kritizovat, tlačit na sebe, myslet na to, co by bylo kdyby, co ještě nedělá dost dobře a měl by změnit, když je k sobě poctivý a ví, že v danou chvíli opravdu dělá to nejvíc, co může a co je reálné, tak se prostě uvolní, začne se víc cítit, mít se rád, radovat se z toho, co je, místo nespokojenosti z toho, co není, rozvine v sobě vděčnost a i když má zrovna větší tělo, než je běžné, tak prostě může sám se sebou být rád, být šťastný, cítit se krásně a taky sexy.

Život je prostě fajn.

A co vaše plavkové příběhy ženy? A co názor mužů na naše plavkové příběhy?

Napište mi na idakeltnerova@seznam.cz nebo na můj FB k tomuto příběhu tam sdílenému.

 

..........................................................................
 

HOJNOST ŽIVOTA I PENĚZ
které základní principy je užitečné znát

24. 5. 2023
Ida Sára Keltnerová

 


Téma hojnosti je pro naše životy jedním z těch podstatných. Ať už se týká majetku a peněz nebo vnitřně vnímané hojnosti ve vztazích, smysluplnosti, zdraví atd.

Postoj k penězům, hojnosti a také k životním hodnotám je jedním ze zdrojů propojení nebo také konfliktů mezi partnery, rodiči a dětmi, přáteli a zásadně ovlivňuje naši kvalitu života, jak a čím ho naplňujeme.

 

Prožíváte právě teď hojnost nebo nedostatek?
Žijete nebo spíše přežíváte?
Daří se vám naplňovat své životní hodnoty nebo musely ustoupit?

ROZHODLA JSEM SE S VÁMI SDÍLET ZÁKLADNÍ PRINCIPY OVLIVŇUJÍCÍ HOJNOST ŽIVOTA I PENĚZ,
které mohou přinést hluboká uvědomění a také změnu.
Které z nich se vás týkají nejvíce?


Kdo chcete stručnou verzi nebo rádi posloucháte, mrkněte na toto krátké video Hojnost života i peněz – dva principy, které je užitečné znát.

Kdo chcete víc a hlouběji než je ve videu nebo rádi čtete, tak pro vás mám následující řádky.

 

Vlivy a principy č. 1)
ODKAZ RODIČŮ A PŘEDKŮ


A) Rodinné hodnoty.
Co mělo ve vaší rodině hodnotu? Peníze, práce, vzdělání, vztahy, péče o blízké, sláva, kariéra, děti, svoboda, umění, hrdinství, majetek, moc,….? Jak ovlivňují váš život dodnes? Limitují nebo vymezují vás nějakým způsobem ve vztahu k hojnosti i v jiných obalsetch života?

B) Rodinná přesvědčení a postoje.
Co jste slýchali nebo tušili? Např. Jsme chudí, ale jsme tím morálnější a lepší než bohatí. Bez peněz nejsi nic. Peníze nejsou zadarmo. Lásky se nenajíš. Peníze budou, ale my tu nebudeme. Peníze jsou špinavé. Bohatí kradou. Chudí jsou neschopní a líní. Kdo tvrdě pracuje, ten uspěje. Peníze štěstí nepřinesou. Peníze kazí charakter. Kdo nekrade, je hlupák a okrádá svou rodinu. Neštěstí ve hře (neúspěch), štěstí v lásce. A jak to bylo u vás doma?

C) Splácení dluhů za předky.
Kradl někdo ve vaší rodině, podváděl nebo se obohatil na úkor druhých? Pokud ano, můžeme mít nevědomou tendenci nechtít peníze, rozdávat je nebo o ně jiným způsobem přicházet, abychom dorovnali to, co naši předci vzali nebo protože nechceme být stejní a nacházíme hodnoty a smysl života téměř za každou cenu mimo hmotnou rovinu.

D) Naplňování nesplněných snů a tužeb předků.
Nepodařilo se někomu z rodiny splnit si své sny? Z nevědomé lásky je začneme naplňovat místo našich předků. Oni nemohli, tak já to dokážu i za ně. Kde je pak ale moje vlastní cesta a život? Většinou tento postoj nepřináší radost a štěstí. Na pozadí úspěchu se člověk cítí prázdný, nenaplněný, unavený, někdy až dokonce zneužitý nebo s pocitem, že to nikdy neskončí, že nenajde klid, že to, co dokázal, si nedokáže ani užít.

E) Následování strachu předků.
Byl někdo okraden, podveden, zažil křivdu, přišel v životě o majetek, peníze, své blízké? Další generace potom řídí svůj život nevědomě podle strachu z toho, že by se to mohlo zopakovat. Raději nebudu mít nic, abych o to nepřišel. Nebudu tvořit hluboké vztahy, protože to stejně skončí. Nebudu nic chtít, protože se to stejně nesplní a nemá to smysl.

F) Následování osudů předků.
Stalo se v rodině něco závažného, o čem se moc nemluví nebo kolem toho panuje taková zvláštní atmosféra? Byl někdo z rodiny vyloučen, je černou ovcí? Vše zapřené a vyloučené se chce vrátit zpět na své místo třeba i tím, že stejný osud zopakuje někdo z dalších generací. 

G) Zavázání odkazu a dědictví předků.
Dokázal v rodině někdo něco důležitého nebo byl úspěšný? Stál ho dokonce úspěch hodně úsilí a obětí? V tomto případě můžeme mít tendenci pokračovat v jeho práci a cestě, cítíme závazek k vybudovanému rodinnému majetku, převzít místo a dále rozvíjet rodinnou firmu nebo dostát pověsti rodiny, být také úspěšný, budovat kariéru, být součástí nějaké společenské vrstvy nebo uchovávat morální hodnoty, hrdinství apod. Můžeme se cítit zavázáni za to, co jsme díky úspěchu a také obětem předků získali my (vzdělání, podpora, cestování, bydlení) a žijeme pak život tak, abychom jim to vrátili, splatili místo naplnění svých snů. Nebo se cítíme povinni obětovat se stejným způsobem, žít také v nedostatku nebo rozdávat druhým, abychom nezradili jejich odkaz. Můžeme se dokonce cítit provinile, když bychom to chtěli jinak.

H) Ženské a mužské role.
Jak byly vnímány role mužů a žen ve vaší rodině ve vztahu k penězům, hojnosti, vztahům? Za co byli oceňováni muži a ženy? Za co jste byli oceňováni vy, když jste byli malí, v dospívání a v dospělosti od své rodiny? Byly rozdíly mezi holčičkami a chlapečky?

 

Tyto vlivy jsou většinou nevědomé nebo, i když si je uvědomujeme, mají stále svou systemickou sílu. Často se řídíme na prvním místě věrností a loajalitou k předkům ať už ze strachu, že budeme z rodiny vyloučeni, nebo že někoho zradíme, zraníme, když se vydáme jinou cestou nebo z nevědomé lásky nechceme nepsaná pravidla rodiny opustit. Tím se ale vzdáváme své energie a života ve prospěch rodu.
Někdy se snažíme být jiní, téměř za každou cenu, stáváme se my těmi černými ovcemi, rebely. I tento postoj boje nás ale stojí energii a spoustu úsilí a odstřihuje nás i od zdravé podpory z rodu.

 

Vliv a principy č. 2)
KOLEKTIVNÍ PAMĚŤ A PROGRAMY.


A) Pole žen a mužů.
Už jen tím, že jsme ženy nebo muži, působí na nás kolektivní, společenské zápisy a přesvědčení o našich rolích, hodnotě atd. Muž má hodnotu, když vydělává peníze. Žena má hodnotu, když pečuje o děti, rodinu a vztahy. Každá žena, která vydělává peníze, je kariéristka. Každý muž, který nevydělává, je slaboch. Která přesvědčení týkající se ženských a mužských rolí vstupují nejčastěji do vašeho života a vztahu k hojnosti?

B) Profesní pole.
Jaká pravidla ve vztahu k hojnosti, penězům a hodnotám jsou nastavena historicky ve vašem povolání, oblasti, kterou jste vystudovali nebo se jí nyní věnujete? Vnímáte, že mají jiná práva v rámci hojnosti podnikatelé, neziskový sektor, zaměstnanci? A co profese např. učitel, právník, zdravotník, ekonom, stavař, úředník, programátor, restauratér? I tady existuje skrytá loajalita k těmto polím, dokud je nepřesáhneme a dokud neprohlédneme společností vymezené role, zvyklosti a pravidla, která v nich působí a mají vliv i na nás. Všimli jste si nějakých typických přesvědčení nebo podmíněností v oblastech, v kterých se profesně pohybujete?

C) Kultura a historie.
Existují i nastavení a postoje ve vztahu k hojnosti a životním hodnotám společné pro nějaký národ, kulturu nebo nějaké město, oblast, kde žijeme nebo kde jsme se narodili. Když patříme my nebo naši předci k nějakému národu nebo kultuře nebo žijeme na nějakém místě, má to na nás vliv. Vidíte nějaký rozdíl např. mezi Čechy a Američany? Nebo mezi Prahou, Brnem, Ostravou?

D) Kolektivní sounáležitost a soucit.
Někdy na nás může mít vliv i to, že cítíme soucit a sounáležitost s lidmi obecně, takže potom např. kvůli tomu, že druzí mají náročný osud a prožívají nedostatek, tak si my nedovolíme hojnost ať už peněz nebo třeba lásky a radosti nebo se pořád jakoby omlouváme za to, že se nám daří dobře, máme tendenci to nějak dorovnat, pomoct jim apod. Nebo když chceme patřit nebo patříme k těm bohatým, tak zase máme pocit, že musíme být stejní, přijmout jejich pravidla a způsoby hry, i když nám třeba úplně nesedí, zasloužit si tu možnost být mezi nimi. 

 

I v těchto širších systémech platí stejná pravidla loajality, strachu z vyloučení, zrady, zranění, nebýt odlišný a také nevědomých pohybů jako v rodině.
 

Věřím, že už přečtení a nasměrování pozornosti k těmto souvislostem a vlivům, zodpovězení si otázek, které jsem položila a ochota se tímto tématem zabývat, může přinést spoustu uvědomění a změnu. To je můj dárek pro vás všechny.

Hlouběji s rodinnými a kolektivními vlivy pracuji nejčastěji v rámci konstelačních seminářů nebo individuálních konstelací. Po mnoha letech zkušeností považuji stále systemické konstelace za vynikající a účinnou metodu obzvláště, když jí provázejí neustále se vzdělávající profesionálové otevření jejímu rozšiřování a aktualizaci pro současnou dobu.

Přeji nám všem tu největší možnou podporu a požehnání pro cestu hojnosti.


Jaký pro vás tento článek byl? V kterých principech a vlivech jste se poznali nejvíce? Napište mi na idakeltnerova@seznam.cz.

Podobné články sdílím také ve svém newsletteru. K odběru newsletteru se můžete přihlásit zde.

 

..........................................................................

 

SOUHRA NÁHOD, ŠTĚSTÍ NEBO ZÁZRAK?
Jak i liknavost a prokrastinace někdy vedou ke skvělým výsledkům.

19. 5. 2023
Ida Sára Keltnerová


Loni touto dobou jsem byla hodně unavená. Děla se mi transformace života kolem 45. roku a také doznívaly následky obtížného… no, přiznám si to otevřeně, spíše krizového… podzimního období v soukromém, pracovním i duchovním životě. Běh a dokončování rozběhlých ročních projektů, skupinové konstelace i individuální provázení jsem zvládala dobře,

ale mimo to jsem neměla energii na nic moc jiného.

Měla jsem pocit, že nemám ani kapacitu na léto cokoli plánovat, natož jet někam k moři a smažit se v červencovém horku a suchu jako rok předtím, kdy bylo počasí v Chorvatsku poněkud extrémnější. Řekla jsem si, že chci v létě po několika letech udělat změnu,

strávit nějaký čas u sladké vody a užít si zelenou trávu, kvetoucí louky, lesy, prostě českou přírodu.

Toužila jsem pobýt u nějaké větší vodní plochy nebo řeky tak, jako když jsem byla malá a jezdili jsme s rodiči v létě pod stan.
Chtěla jsem si odpočinout, zastavit se, nic neřešit, koupat se, číst si, spát na čerstvém vzduchu a být prostě co nejvíc venku,

abych obnovila síly a uklidnila mysl i duši.

Ptala jsem se přátel na tipy, koukala do mapy a nakonec jsem si vyhlédla Slapy. Klikala jsem na mapě na všechny kempy, kdy většina z nich ale byla moc velkých, zalidněných a hlučných nebo s pro jednoho příliš drahými apartmány nebo zanedbaných a špinavých. A pak se stal zázrak. Rozklikla jsem web kempu Maják Slapy,

do kterého jsem se okamžitě zamilovala!

Krásné místo v přírodě, malý kemp rodinného typu, klid mimo hlavní letoviska, fajn ceny a kromě toho je to na 108. říčním kilometru Vltavy a na webu mají citát Eckharta Toleho "Dovol přírodě, aby Tě naučila klidu"! Jaká větší znamení si ještě přát?

Pro mě prostě zhmotněná oáza zapomenutého kouzla letních prázdnin,
kdy vše bylo tak jednoduché a prosté a přesně to jsem potřebovala.

Okamžitě jsem se rozhodla, že tam určitě pojedu, jestli budou mít volno a klidně i sama.

A co myslíte? Volno měli!

Právě se jim totiž uvolnilo několik chatek v beznadějně obsazených prázdninách!

Když mi několik žen, které se účastnily cyklu ženských kruhů s rituály, v té stejné době řeklo, že by si klidně umělo představit dělat to stejné, ale někde společně v létě u moře, rozhodla jsem se, že takový „svůj čas pro sebe“ můžu pomoct prožít i ostatním a že se vás zkusím zeptat, jestli by to mohlo místo u moře být na Slapech a trochu v retro stylu.

A co byste řekli? Několik z vás to uvítalo a báječně jsme si to užili!

Odpočinek a lehkost a zároveň hloubka a smysluplnost při společném programu. Prostě dovolená na pohodu a přitom to bylo mnohem víc. Vznikla nová přátelství a spojení, kdy na to dodnes vzpomínáme a zajímá nás, jak se daří těm ostatním. To mi přijde v dnešní době vzácné a cenné.

 

A CO LETOS?
Budou náhody a zázraky pokračovat?

Když jste se někteří začali ptát, jestli bude dovolená letos znovu nebo že jste to loni nestihli, začala jsem o tom uvažovat. Neměla jsem ale kapacitu hledat něco nového. Loni v létě totiž měli v Majáku zarezervované už téměř celé prázdniny 2023 kromě posledního srpnového týdne a to mi přišlo už pozdě vzhledem ke koupání a kvalitě vody. Takže co s tím?

Nechala jsem to tak trochu vyhnívat asi dva týdny a co byste řekli, že se stalo pak?

Paní Iveta, spolumajitelka kempu, mi sama od sebe napsala, jestli chceme letos zase přijet, že jí zrušila pobyt jedna stálá skupina a to přímo v tom „našem“ termínu! Tak to už člověk fakt nevymyslí, to už asi není náhoda, že? Zázraky se prostě dějí i lidem jako jsem já a vy:-)

A tak dávám vědět, že do toho letos jdu znovu.

A kdo by chtěl ty zázraky s námi zažívat i na těch Slapech, tak mrkněte na informace tady.

 

..........................................................................


OPRAVDU SLAVÍME UPALOVÁNÍ ČARODĚJNIC NEBO JE V TOM NĚCO VÍC?

29. 4. 2023
Ida Sára Keltnerová

 


 

O čem jsou vlastně ty čarodějnice? Opravdu v dnešní době slavíme to, že se kdysi na hranicích upalovaly ženy obviněné z čarodějnictví, které by dnes byly vyhledávanými léčitelkami, bylinkářkami či vědmami, nebo je v tom něco víc?

Kamarádka, která původem nepochází z Čech, se mě včera zeptala, jak já nebo moje rodina slaví pálení čarodějnic, že má v sobě rozpor ohledně tohoto svátku, protože ona je pro čarodějnice a přijde jí divné slavit jejich upálení. Takže bude asi dělat, že prostě slaví oheň.

Zamyslela jsem se nad tím a vzešlo z toho toto.


BELTAIN ZE SEVERU
 

Někdo si tento svátek pálení čarodějnic přetvořil do spojení s gaelskou tradicí Beltainu, svátku jasného ohně, slunečního boha, kdy se vyhání dobytek na pastvu a mezi planoucími ohni se očišťuje od hrozících nemocí a lidé si přivolávají štěstí a plodnost. Čarodějnice tam byly vnímány jako bytosti, které lidem kradly jídlo, které tou dobou již docházelo. Bylo potřeba ochránit sebe, rodinu i hospodářství od působení zlých sil. To je hodně podobné s tím, co si lze přečíst o historii i na našem území, Valpuržině či Filipojakubské noci atd. Viz wikipedia a další internetové zdroje k nastudování. :-) s tím, že do toho zasáhly i církevní vlivy v pozdější době.

A mně napadla ještě další symbolika, která souvisí nejen s vnějším, ale také vnitřním světem.


BALI

V roce 2019, kdy jsem měla to štěstí doprovázet mou učitelku meditací Sofii K. Sarras na její cestě na Bali a díky jejím kontaktům se dostat opravdu napřímo k balijské kultuře, náboženství i tradicím, jsem byla svědkem oslavy nového roku, tehdy to bylo tuším někdy v březnu.

Součástí této oslavy je den Ogo ogo, kdy se do ulic vynáší sochy různých démonů, kteří zobrazují temné nebo nízké lidské vlastnosti a černou magii. Hraje hlasitá hudba, tančí se, tříská se pomyslně do všeho, co je po ruce, a tím se tito démoni např. závisti, žárlivosti, obžerství, nenávisti, pomsty, ovládání, lenivosti, chamtivosti atd. vyhánějí z nitra člověka a také se lidé očišťují od všech prokletí, uřknutí, vlivu černé magie včetně svých příbytků.

Tyto sochy se pak spálí a druhý den nového roku je Nyapi, kdy je na celém ostrově ticho, nikdo nepracuje, zastaví se veškerý obchod, doprava, lidé jsou doma, nesvítí se, nejde ani internet, věnují se meditaci, rozjímání a klidu. Věří, že i díky tomu, pokud by ještě nějací démoni a duchové zůstali, tak když budou přelétat nad ostrovem a nikoho neuvidí, poletí jinam. Posilují v tu dobu své dobré vlastnosti.

 

ČESKÁ REPUBLIKA DNES

A v čem mi toto připomnělo naše čarodějnice?
Je jasné, že i historicky byly čarodějky dobrodějky, které využívaly svých darů a schopností pro nejvyšší dobro, ale také byly čarodějky, které provozovaly černou magii a rozpoutávaly síly, které neprospívaly.
Stejně tak to funguje i v našem nitru, kde máme vlastnosti, které chceme posilovat a jsou ušlechtilé, ale také máme vlastnosti, které moc dobře víme, že posilovat dobré není, že to nepřináší štěstí nebo dokonce přímo škodí nám nebo druhým.

Pro mě se tedy svátek pálení čarodějnic stává možností,
- jak ohněm spálit uvnitř nás i venku všechno to, co není pro nejvyšší dobro,
- jak si ohněm posvítit do temnoty na vše, co by se v ní chtělo skrývat a skrytě škodit,
- jak očistit ohněm a kouřem sebe i svůj domov a uvědomit si, že v nás i venku existují jak světelné tak i temné stránky,
- jak je hudbou a tancem rozhýbat, dostat je na povrch a pomyslně je vyhnat ven,
- jak si přiznat i živočišné a nízké pudy, které nás mohou v nestřežené chvíli ovládnout,

- jak je všechny přetavit ve zdravou vnitřní, sexuální a tvořivou sílu, které vládneme my.

 

A CO NAŠE TEMNÉ STRÁNKY?

Člověk se může dotknout nejtemnějších stránek sebe a odevzdat je ohni, aniž by je potlačoval a skrýval. V tom je to tajemství, že se to vynese na světlo. Určitě tomu napomáhají i všechny ty kostýmy, které si na sebe bereme a tím dáváme najevo, že se to týká i nás. Všimněte si třeba, jak děti i dospělé baví neudělat se jen hezkými čarodějkami, ale tu si začernit nějaký zub, tu si nalepit nějakou nevzhlednou bradavici nebo si zamotat do vlasů pavouka či netopýra.

 

NOVÁ ŽIVOTNÍ, SEXUÁLNÍ A TVOŘIVÁ ENERGIE 1. MÁJE

Po této důkladné očistě můžeme vstoupit další den do 1. máje, do nové otočky přírodního cyklu od jara do jara, do nového začátku. Můžeme rozproudit již očištěnou sexuální, životní, tvořivou energii a sílu ať už líbáním pod rozkvetlými třešněmi nebo třeba omytím svých nohou, těla ve studánce, potoku či říčce nebo se alespoň naboso projít ráno v trávě.

Cyklus je dokončen. Je očištěno vše, co už není k životu. Začíná nový život.

Takže přeji všem krásné pálení čarodějnic a také 1. máj. Mimochodem takovou očistu si můžeme udělat i kdykoli jindy v průběhu roku, když se nám bude chtít.

..........................................................................

 

EXISTUJÍ NĚJAKÁ PRIMÁRNÍ ZRANĚNÍ, KTERÁ NEJDOU VYLÉČIT?

13. února 2023
Ida Sára Keltnerová

Tuto otázku položila Lenka Adámková ve FB skupině Jana S online pro rebelky a já na ni odpověděla... no a nakonec je z toho nečekaně přehledná základní typologie zranění a jizev, s kterými se setkávám při konzultacích a provázení. Co vy na to?

1) Po některých zraněních zůstanou jizvy, ale je rozdíl, jestli je to JIZVA, O KTERÉ VÍME, ALE NENÍ REAKTIVNÍ, nebolí, my ji vidíme, víme o ní a přijmeme, že je to součást našeho příběhu, stalo se to, máme k tomu klid nebo je to dokonce pro nás zdroj síly, zkušenosti. Takové zranění považuji za zahojené, integrované.

2) Nebo jestli je to JIZVA, KTERÁ SE NÁM NELÍBÍ, chtěli bychom s ní něco dělat, odstranit ji, pořád se v ní šťouráme a tím se to pořád vrací.

3) Nebo je to JIZVA, KTERÁ SE SAMA OD SEBE JEDNOU ZA ČAS OZVE a přinutí nás k tomu, abychom jí věnovali péči, abychom nezapomněli (to by šlo dát do kategorie těch chironských nebo šamanských zranění) a pak je rozdíl, jestli se na to 3a) zlobíme nebo 3b) to bereme tak, jak to je a v tomto postoji je pro nás vždy nějaký poklad, moudrost apod. 

4) A potom jsou ZRANĚNÍ OTEVŘENÁ, JEŠTĚ NEZAHOJENÁ, aktivní, reaktivní a tam je prostor pro uzdravování, čištění, péči atd.

V ty předchozí 1 - 3 je tzv. uzdravování spíše o podpoře změny vnitřního postoje k sobě a životu, ke zraněním a jizvám obecně, dozrání do moudrosti, rozvoje vnitřní integrity, síly, hodnoty atd.

5) U "živých" ran je ještě kategorie ZRANĚNÍ, KTERÁ NECÍTÍME NEBO O NICH NEVÍME, pokud je to zranění vytěsněné, jsme v šoku, disociaci, necítění, což se snadno zamění za to, že jsme v pohodě, ale nejsme. Udržení se v tom necítění stojí energii a taky radost ze života.

6) No a největší moudrost a zkušenost, která je často i na tom, kdo toho člověka provází, je TYTO DRUHY JIZEV A ZRANĚNÍ OD SEBE ODLIŠIT, protože každý druh potřebuje jiný přístup. A taky hraje roli, jestli je to zranění Duše, osobnosti, těla a jestli je z tohoto života nebo minulých, chceme-li to rozlišovat i v čase a prostoru.

Hlavně nezaměnit třeba 3a) za 4) nebo 5) za 1) nebo 2) za 4) atd. Když se totiž ta zranění jizvy dobře rozliší a zvolí se adekvátně tomu to nejlepší, co je v danou chvíli potřeba, tak odpadají nekonečné terapie a čištění a pocit neúspěchu. Místo toho jde člověk opravdu do své síly. Prostě je to pak fajn a pro život. 

Tomu odlišení samozřejmě pomáhá, když se s daným člověkem vidím opakovaně a taky zkušenost, nechytnout se hned na první vrstvu toho, co klient povídá, ale trochu se doptat, zapátrat a taky dát na svou intuici a vhled:-)

Hodně štěstí všem v životní cestě a buďme hrdí i na své jizvy. Ukazují nám, co všechno jsme dokázali zvládnout a projít, co nás posílilo a co nás taky na chvíli srazilo na kolena, ale my jsme tady a žijeme dál

..........................................................................

 

PROČ SE PRÁVĚ TEĎ CÍTÍM JAKO ZAHRADNÍK?

9. února 2023
Ida Sára Keltnerová

Milí přátelé,
hned na úvod jedna otázka: „ Proč si myslíte, že se právě teď cítím jako zahradník?

Protože každý dobrý zahradník nechává v této době končící zimy vznikat vizi budoucí zahrady,
zvažuje co je reálné a co ne a jak to realizovat.

⁕      Tak i já teď zvažuji své možnosti, zdroje a kapacitu a uvědomuji si, že aby mohlo vyrůst něco nového, potřebuje to nejen semínka, ale také místo a výživu.

⁕      Třídím a pouštím vše, co se nahromadilo v mém životě, v domácnosti, podnikání i na mém webu a odlehčuji tak půdě zahrady i sobě.

⁕      Loučím se a pro teď nezaseji to, co by potřebovalo pro svůj růst a rozvoj více energie a času, než které mám teď k dispozici.

⁕      Zjednodušuji, protože v jednoduchosti je nejen krása, ale také úleva, když se koncentruji jen na pěstování toho, co v mé zahradě roste dobře a snadno.

To je moudrost zahradníka, který ví, že pro touhu po kráse mnoha květů
nemůže zapomenout na to, díky čemu, komu a pro koho rostou.
 

Proto přeji všem, kteří to potřebují stejně jako já, aby v sobě našli odvahu

⁕      a nechali být některé projekty a produkty, na které nemají kapacitu nebo jim nedělají radost,

⁕      nebyli k dispozici pro všechny, i když by to bylo hezké, ale vyčerpávající,

⁕      přestali dělat věci, které se od nich očekávají, ale ztrácí v nich sebe a svůj přirozený rytmus a plynutí,

⁕      a soustředili se raději na to, kdo jsou a pluli v hlavním proudu řeky, který teče lehce, radostně a přitom taaak intenzivně.
 

A k tomu se krásně hodí můj dnešní citát z pod pokličky

„Život ani příroda si nepotřebuje na nic hrát a být něčím jiným, než je.
 To jen my lidé v honbě za tím, kým chceme být,
zapomínáme na to, kým už jsme.“

Ida Sára Keltnerová


Mimochodem…

Věděli jste, že začínající i zkušený zahradník se potřebuje někdy poradit?

Nebo že dokonce rád zavítá na nějakou zahradnickou konferenci nebo výstavu,
aby se potkal s kolegy, sdílel zkušenosti a něco nového se dozvěděl?


Já ano a proto pro vás, zahradníky v zahradě vašeho života, mám konstelační semináře nebo ženské kruhy s rituály.
Přijďte a vezměte někoho s sebou. Zahradníkům i zahradnicím bývá totiž dobře pospolu:-)


A pro zahradníky, kterým se zrovna nechce se družit nebo potřebují individuální péči tady mám zaručené postupy a přípravky pro zvelebení zahrady s dlouholetou tradicí v podobě 
individuální konstelace nebo konzultace a provázení :-)


Jste vítaní, protože šťastní a spokojení zahradníci s bujnými a krásnými zahradami jsou budoucnost nás všech:-)


Mějte se moc krásně a ať se vám dobře daří

Ida Sára K.

 

JAK JSEM SE ROZHODLA ZŮSTAT A NEODEJÍT
8. září 2022
Ida Sára Keltnerová

 

 

Když jsem se v srpnu 2011 rozhodla odjet naslepo do přírody, bez plánu (na nádraží jsem si koupila jízdenku podle toho, jak se mi v hlášení vlaků líbily názvy stanic), bez mobilu, bez mapy, jen s informací kamarádce, která mi hlídala psa, že se vrátím za 5 dnů, a když ne, tak ať vyhlásí pátrání, jsem byla v situaci, kdy jsem se cítila bezpečněji o půlnoci na Václaváku plném podivných existencí než v noci v lese. To mi přišlo fakt blbě nastavený, ujetý a úplně mimo. Rozhodla jsem se to změnit a to tímto poněkud radikálním způsobem.

Bylo fakt hodně divný cítit se bezpečněji o půlnoci na Václaváku
plném podivných existencí než v noci v lese.

Byl to super pocit se pro tu cestu rozhodnout, nasednout do vlaku a jet. Vnímala jsem, jak jsem najednou živá, silná a na správném místě. Dokonce jsem dokázala mile a s vědomím si své duševní převahy, protože co ti lidi kolem mohou vědět, že, ó jak povýšené, odmítnout záchranářské a pečující tendence některých spolucestujících ve vlaku, kteří se mě snažili nasměrovat k tabulím s mapou v cílové stanici a pro které bylo to, co podnikám úplně mimo, ujetý a šílený. Možná o mě měli jen strach a jejich mysl nedokázala pobrat, proč někdo něco takového vůbec podstupuje a to dobrovolně.

Jedním bodrým týpkem z vlaku, který měl zajištěný od nádraží odvoz, jsem se nechala svézt několik kilometrů někam do kopců kolem Mariánských Lázní, do země nikoho, jak mi to tam připadalo, a vyrazila jsem. Vyrazila jsem prostě rovně, někam, kam mě nohy ponesou a srdce a duše potáhne, než přijde noc.

Skutečně transformační vision quest nebo pouť obsahuje výzvy, překážky, hraniční okamžiky.

Hned první noc jsem promokla na kost. Malá celta opravdu nedokázala zadržet proudy vody, které padaly z nebe a tekly i po zemi. Dlužno říct, že jsem neměla moc zkušeností s pobyty pod širákem ani se speciálním vybavením pro podobné akce. Ono je něco jiného jet na kole, které v pohodě uveze i normální stan, jídlo a několik litrů vody nebo jít do hor ve dvou a rozdělit se o věci a něco jiného jít sama, do neznáma. Takže jsem šetřila váhu, abych mohla mít raději vodu a nový šamanský buben zakoupený speciálně pro tuto cestu, než stan, čímž jsem tehdy nevědomky splnila další ze základních podmínek dobrého vision questu nebo poutě a to jsou výzvy a obtíže, které překonáváme.

To si to tak před narozením člověk představuje jednoduše
a pak přijde do života a nestačí se divit.

Já jsem si těch výzev a obtíží naložila pro tuto cestu hned několik, jak je ostatně pro mě typické. Když už, tak už, žádné troškaření. Něco v tom smyslu prohlásila i moje první astroložka, když se podívala do mého horoskopu. Tolik kvadratur a různých rozporuplných aspektů pohromadě ještě prý neviděla, ale že když jsem beranka, tak by mě to prý mohlo i bavit dávat to dohromady. Co už.
To si to tak před narozením člověk představuje jednoduše a někdo (třeba já) se ještě cítí dotčený, proč mu říkají, aby si toho tolik nebral, když na to přeci má a bude to brnkačka, ne? A pak přijde do života a nestačí se divit. Pokorně jsem už před pár lety uznala, že tam nahoře měli pravdu, že jsem byla pěkně nafoukaná a nenechala si poradit, ale že je teď všechny moc moc moc prosím, jestli by mi s tím pomohli, protože to sama fakt nedám.

Tebe by to mohlo bavit dávat v životě všechny ty rozpory dohromady,
i když takový horoskop jsem ještě neviděla.

Takže, v rámci těch výzev jsem promokla, mokrý spacák a batoh ztěžknul, byla jsem v naprosto neznámé krajině, pršelo pořád dál a já jsem se směrem, který mi připadal asi tak nejlepší možný, vydala hledat místo, kde bych mohla někde v suchu přečkat další noc.
Narazila jsem na vlakové koleje, které nabízely alespoň trochu přívětivý vrstevnicový profil (všude kolem kopce bez jakýchkoli cest), soustředila se na kroky, zněla uvnitř mantru, kterou jsem znala, dýchala jsem, měla v sobě obsaženou otázku: Kdo jsem? jako hlavní praxi pozorovatele a sebedotazování a zároveň jsem vnímala, co se mi děje v těle. Snažila jsem se být v přítomném okamžiku a nepodléhat myšlenkám a pocitům.
Šla jsem a šla, mokřejší a mokřejší, s dlouhodobým deštěm totiž ani pláštěnka nepomůže, máte mokré kalhoty, pokud tedy nemáte samozřejmě Goretex, což jsem tehdy neměla, teče vám do bot a nevíte, jestli je víc mokra z venku nebo potu zevnitř, a nikde žádný krmelec, žádná opuštěná vlaková zastávka.

Moment prozření, který si představujete, že se stane někde u šamanského ohně,
na vrcholku nějaké hory nebo někde na super retreatu a ono je to jinak.

Po několika hodinách jsem už začínala být na dně fyzických sil, psychicky jsem se držela jen tak tak, jediné co drželo dobře, byla ta vnitřní praxe. Naděje mi svitla, když jsem se dostala do nějakého menšího městečka a řekla jsem si, že si najdu přespání. Po několika dalších kilometrech, kdy jsem zjistila, že v kempu nemají volnou ani jednu chatku, jsem se pokorně vrátila úplně na začátek k penzionu, který jsem uviděla jako první, když jsem se vynořila z lesa, ale kde mi to přišlo tehdy pro mě příliš drahé zaplatit si noc.
Kdo znáte vnitřní vedení, zprávy a příležitosti, které nám Vesmír chystá do cesty, se jistě již teď smějete, až se za břicho popadáte. No, já se teda úplně nesmála a modlila se, aby tam měli místo, protože jinak už jsem nevěděla, co dělat. Tehdy jsem ještě nebyla tak zkušená a otevřená tomu, abych třeba požádala někoho o přespání jen tak. A oni to místo měli!

Obrovské kusy duchovní pýchy, nameditovaného ega a kdo ví čeho ještě
se tam rozpadly totálně na kusy.

Vyndala jsem z peněženky několik stokorun, převzala klíč od pokoje a odebrala se k vytouženému suchu. A tam se to stalo, moment prozření, který si představujete, že se stane někde u šamanského ohně, na vrcholku nějaké hory nebo někde na super retreatu a místo toho jsem odemkla pokoj v penzionu a tak jak jsem byla, jsem padla na kolena na takový ten hrubý zátěžový koberec na zemi a s pohledem na obyčejnou povlečenou postel se složeným ručníkem mi začaly téct proudy slz a já jen děkovala za tu suchou postel, střechu nad hlavou, teplou vodu a za prostor pro bezpečný spánek. Obrovské kusy duchovní pýchy, nameditovaného ega a kdo ví čeho ještě se tam rozpadly totálně na kusy tváří v tvář úctě k základním věcem potřebným v té chvíli pro moje tělo.

Začala jsem fungovat v jiné realitě a dimenzi.
Začala jsem se znovu cítit bezpečněji v lese než mezi lidmi ve městě. 

Druhý den vysvitlo sluníčko a já se vydala na pokračování mé poutě už v docela jiné realitě a dimenzi. Otevřelo se mi vnímání sebe a prostoru, vnitřní vedení, spojení v celek s přírodou a vším, co mě obklopovalo.
Přirozeně jsem tak nalézala dobrá a bezpečná místa na spaní, místa plná malin v lese, potůčky s čistou vodou na pití i na umytí, objevil se např. neomylný pocit, kdy se blíží změna počasí a kdy se schovat před blížící se bouřkou, vědět a přijmout možnost, že do mě může uhodit blesk, vyhnout se divným místům, dojít k lidem, kteří mi dají vodu na cestu a ještě se podělí o odpolední koláč, dojít na místo síly k osamělému stromu na kopci s kroužícími káňaty kolem a spoustou jejich per na zemi, k tomu stejnému stromu, s kterým jsem na obzoru na dálku rozmlouvala hned první večer a najednou jsem se u něj za 3 dny ocitla, spát v bezpečí pod větvemi smrku sahajícími až na zem a vědět, že jsem v úplně jiném časoprostoru a neviditelná pro houbaře, kteří to ráno chodili kolem po lese, nezapalovat oheň a být jen organicky a v respektu propojená s lesem a zemí kolem mě, zvířaty i dalšími jemně hmotnými obyvateli.
A tak se stalo, že jsem se začala cítit bezpečněji v lese než mezi lidmi ve městě. Konečně vše bylo znovu na správném místě, znovu spojené a napojené na zdroj.

Návrat byl hrozný. Co v tomto světě dělám? Jak budu žít dál?

A přišel den návratu. Počkala jsem si na autobus jedoucí k vlaku a začala se vracet. Neptejte se, jak jsem našla zastávku, prostě našla. Požádala jsem o to, abych se mohla vrátit ve smluvený den a tak se i stalo. Návrat byl naprosto hrozný. Moje vyčištěné a vyladěné smysly, mysl i duše trpěly. Bylo to až neskutečný, jak mi smrděly auta, jak mi ve městě přišlo všechno špinavé, studené, betonové, hranaté a nesmyslné. Nechápala jsem, co v tomto světě dělám, jak budu žít dál, zoufalství a touha vrátit se do lesa, kde mi bylo tak dobře. Kdo to zná a zažil něco podobného?

Rozhodla jsem se zůstat a neodejít.
Rozhodla jsem se poslechnout vnitřní hlas, být člověkem a vrátit se do města.

Ve vlaku mi tekly slzy, které jsem se ani nesnažila zadržet. Bylo mi v tu chvíli úplně jedno, jestli mě někdo vidí nebo co si myslí. Šlo o můj život, tak co. A pak se ve mně rozezněl hlas, o kterém se prostě nepochybuje. Ten hlas mi řekl, že teď není mým úkolem žít v lese, teď je mým úkolem vrátit se do města a to všechno, kdo jsem, co znám a umím žít tam, přinášet to dalším lidem a já jsem to přijala. Oplakala jsem to, ale přijala. Rozhodla jsem se zůstat a neodejít. Rozhodla jsem se ještě o kus víc se stát člověkem a konečně přijmout svou pozemskou existenci jako fakt, začít ji brát vážně, začít brát vážně život. Což neznamená vzdát se humoru, to ne, jen člověk prostě dospěje a najednou ví, že není jedno, jak ten život naplní.

Člověk, elfka, přírodní Bytost, šamanka, Bytost z Vesmíru?

Tehdy jsem ještě neměla na vědomé úrovni vyjasněné moje inkarnace a spojení s říší elfů a dalších přírodních Bytostí, šamanské kořeny a taky domov Duše hvězdných předků, ale ten pocit, že jsem někdo, kdo pozoruje svět a není jím, vědomí zkušeností ještě jiných než lidských, tam bylo už tehdy. Třeba to znáte, jaké je to blaho si na to vzpomenout.
A také ještě mnohem dřív, když jsem někdy před svou třicítkou koukávala na nebe a plakala steskem po domově, život byl pro mě někdy těžký a zároveň jsem ho milovala, ale nechtělo se mi tu vždycky být. I tehdy jsem se rozhodla zůstat a neodejít. Moc mi tehdy pomohly meditace a společenství stejně naladěných lidí, díky čemuž mimo jiné proběhly další rozhodnutí v tom, jak se do svého života ještě víc zapojit a dokonce ho začít tvořit.

Nechtělo se mi tu vždycky být, život byl těžký,
ale zapojila jsem se a začala svůj život i tvořit.

Od té doby jsem se rozhodla podobně ještě mnohokrát ve větších či menších věcech. Na dalším vision questu v horách jsem se např. při jedné noční bouři potkala reálně s pocitem, že teď můžu umřít, když kolem práskaly blesky do země a já neměla možnost někam odejít. A tak jsem se modlila, ne ze strachu, byla jsem připravená i umřít, ale najednou jsem věděla, že se mi chce žít, že tady chci být, i když je to někdy hodně těžký. Poprosila jsem, jestli je to možné a je to součást mé cesty, tak ať to přežiju a jestli ne, tak ne. A tehdy se kolem mě rozsvítilo a jak jsem ležela v klubíčku pod celtou, ucítila jsem i fyzicky dotek nějaké Bytosti, která mě v tu chvíli celou obejmula a zahalila do bezpečí.

Byla jsem připravená umřít v noci v horách a najednou cítila,
že se mi chce žít a ucítila bezpečné obejmutí.

Teď mám za sebou přes rok trvající vision quest v každodenním životě, který obsahoval mnoho výzev, rozpad úplně všeho, o co jsem se do té doby i iluzorně opírala, rozpad vztahů, smyslu, nezdravě nastavených vnitřních částí, sklonů osobnosti, karmy, v jednu dobu dokonce i spojení s duchovními Mistry a sférami. V mém nitru nezbylo vůbec nic z toho, kým jsem byla dřív.
Chvílemi to bylo fakt hrozný. Neviděla jsem cestu před sebou, ani to pomyslné světlo na konci tunelu a byla jsem sama. Byly chvíle, kdy jsem si říkala, jestli by mi nebylo líp, kdyby to skončilo, kdybych třeba umřela na covid, ale to prostě neprošlo.

Rozhodla jsem se vypít ten kalich hořkosti a beznaděje až do dna.

Opět jsem se rozhodla zůstat a neodejít. Rozhodla jsem se dál pracovat a dělat věci, které umím, i když jsem nevěděla, kam to povede a co se bude dít dál, a to ve chvíli, kdy jsem měla chuť všeho nechat a jít pracovat třeba někam na poštu nebo tak něco.

Zmizel ten vnitřní pohyb, touha pomáhat, nedávalo to smysl v širším rámci. Ty jednotlivé chvíle konkrétní změny u někoho, koho jsem provázela, smysl dávaly, ale hned potom se to zase rozpadlo.
Rozhodla jsem se vypít ten kalich hořkosti a beznaděje až do dna. Rozhodla jsem se proměňovat své stíny, uvidět na slepá místa, podívat se pravdivě i na to, co bych na sobě nejraději neviděla a pak začala přicházet opět pomoc, vedení a Milost.

Začala přicházet pomoc, vedení a Milost.
Rozhodla jsem se zůstat a neodejít,
hrát hru na realitu světa a přitom se k ní nepřipoutávat.

Při pobytu ve tmě v červnu, který jsem pojala jako přechodový rituál, jsem uviděla i ucítila iluzornost celého světa, když se mi po výstupu ze tmy všechno doslova rozpadlo před očima a dokonce i pod rukama. Opět nic nedávalo smysl, proč vůbec něco tvořit, něco dělat, k čemu? A po chvíli beznaděje opět Světlo a přijala jsem novou výzvu, abych viděla smysl v tom, být tím, kým jsem, na své úrovni Poznání, hrát hru na realitu světa a přitom se k ní nepřipoutávat, nebýt jejím otrokem, pomáhat v tom i ostatním, kteří o to stojí a přitom nelpět ani na té úrovni Poznání, ani na té pomoci a být připravená kdykoli to opustit a pohnout se na úroveň jinou. Opět jsem se rozhodla zůstat a neodejít.

Je blbost trpět v něčem nepřirozeném, obětovat se pro svět
a dělat, že člověk nemá dary a schopnosti získané v jiných říších, světech a životech.

Toto období jsem završila teď několika dny na přelomu srpna a září v přírodě u Berounky, v půjčeném karavanu od kamaráda. Potřebovala jsem akutně ven a taky do samoty, doma jsem už nemohla ani dýchat a té pozornosti k druhým už bylo najednou moc.
A znovu stejný pocit jako před 11 lety. Zůstat a neodejít. Jen s tím rozdílem, že dnes už vidím, že je v pořádku být jak v té civilizaci a světě, tak otevřeně přiznávat, že doma jsem někde úplně jinde, že být v přírodě bytostně potřebuji, že nejde o to trpět v něčem, co není přirozené, "usloužit" se a obětovat v pomáhání těm, kteří ani nechtějí, že i člověkem jsem jen na přechodnou dobu a hlavní zodpovědnost mám k Sobě, Duši, Srdci, ne ke světu.
Člověk, žena a přitom se všemi dary a schopnostmi získanými v jiných říších, světech a životech, které jí byly jako užitečné pro tento život ponechány, protože ani na schopnostech není dobré lpět, schopnosti samy o sobě totiž štěstí nepřinesou, to dokáže jen spojení se Sebou v Podstatě.

Jde o to tvořit okolnosti svého života, prozařovat je a transformovat
místo toho je jen přijímat, přizpůsobovat se a čekat, co se stane dalšího.

A když toto všechno vím a přijímám a žiju, tak se ještě víc ukazuje rozdíl mezi tím, když člověk tvoří a vytváří okolnosti svého života, prozařuje a transformuje ty stávající místo toho, aby jen přijímal a přizpůsoboval se tomu, co se mu děje a snažil se připravit na to, co se může stát v budoucnu.
Můžeme si vybrat, v jaké realitě budeme žít, jakým způsobem k ní přistupovat, jakým způsobem využívat svou energii, čas, dary a schopnosti. Je blbost dělat, že je nemáme nebo se s nimi nepropojit, nespojit se s Podstatou Sebe, která je ještě za Duší a dary a talenty.

Můžeme si vybrat, v jaké realitě budeme žít a jakým způsobem využívat svou energii, čas a dary.

Proto na nové rovině dělám to, co dělám, i jako svou práci a přínos světu. A na nové rovině podporuji práci těch, kteří dohlédnou a vedou ještě o velký kus dál, než kam dohlédnu a vedu já. Mrkněte sem.

A to jsem si po 11 letech znovu na nové úrovni v otočce spirály vyjasnila a v tom je teď moje síla i můj klid. (Číslo 11 pro mě mimo jiné hodně znamená, proto to tady tak vyzdvihuju.)

A kdy jste se vy rozhodli zůstat a neodejít? Kdy jste se vy rozhodli pro život, pro Sebe?
Kdo jste? Kde jste vy doma? Jaká je paměť vaší duše?
Napište mi to, vznikne z toho spojení a budeme o sobě vzájemně vědět.

Daniel Landa ve skladbě Touha o tom ledacos zpívá:-)
 

 

ILUZE ONLINE SEBEROZVOJOVÝCH KURZŮ A KURZŮ PRO ŽENY
11. července 2022
Ida Sára Keltnerová

Dnes jsem se pokusila o zajímavý, neotřelý a provokativní předmět mého newsletteru. "Sundejte své šněrovačky aneb rituál rozkvětu".

Za prvé mě to baví a ráda bych do všeho, co dělám, vnesla i v pojmenování větší hravost, lehkost a humor (na živo při provázení mi to jde dobře),
za druhé mě baví trochu provokovat, když si vezmu, co všechno se učí v kurzech online marketingu,
a za třetí i na sobě zkoumám, co vlastně na nás, na naše mysli a emoce funguje a k čemu jsme již v tom všem přehlcení neteční.

Pozoruji již nějakou dobu, co se děje na poli online kurzů, seminářů, sociálních sítí, newsletterů. Poslední dobou mi to připomíná spíš Divoký západ, kde můžete do zítřka nebo nejpozději do měsíce vyřešit zázračnými metodami celý svůj život, stanou se zázraky a všichni budou již navěky šťastní. Kdokoli tam může cokoli nabízet a kdokoli se na cokoli pohodlně přihlásit.

Moje zkušenost za těch spoustu let svého života, seberozvoje, meditací a také provázení druhých je jiná. Žádné instantní, zázračné a rychlé řešení neznám. Jen poctivou cestu, která nemusí být nutně dřina a spousta práce, ale určitě vyžaduje poctivost. Poctivost v záměru, vytrvalost a každodenní rozhodování. Vyžaduje pravdivost o tom, že přicházejí vrcholy, ale i časy pochybností, stagnace a propadů. Vyžaduje lásku k sobě a vnitřní sílu odolat snaze být jako někdo jiný a hledat svou jedinečnou cestu, hodnotu a místo ve světě.

Vidím, jak se zneužívají slova, která tím ztrácejí svůj obsah. Trvalo mi hodně dlouho, než jsem si před lety dovolila poprvé říct, že provázím rituály. Pro mě to totiž znamená opravdu hlubokou práci na mnoha úrovních, ke které člověk musí mít zkušenosti, vnitřní sílu, pokoru a vědomé spojení s jemněhmotnými světy. Dnes se toto slovo používá téměř pro cokoli, co používá nějaké rituální předměty nebo má zajímavou podobu.
Podobný osud potkal slova vědomě, spirituální, průvodkyně, mentorka, láska, v souladu, být sám sebou, spojení, hloubka a dokonce také ženský kruh a ženská cesta.

Vidím, jak to, co se nazývá ženským např. v podnikání, tvoření nebo seberealizaci znamená to, že se pracuje s ženskými tématy nebo jsou tam spolu ženy, ale dělá se to mužským lineárním způsobem orientovaným na výkon, v tlaku, nebo se to rozplizne a překlopí do slepičení a ze skutečného ženského principu tam toho mnoho není. Skutečný ženský svět je přitom taaak nádherný! A přitom má tak málo společného s tím, co si oblékáme, jak se líčíme, co tvoříme, i když určitě to pomáhá, když si dovolíme i v těchto oblastech změnit své zvyky a zkusit experimentovat. Obdivuji ženy ve všech podobách od jemných víl až po rázné motorkářky.

Podobně kurzy, které slibují spojení se sebou neprovázejí k sobě, ale naopak vytahují pozornost ven. Ty, které slibují svůj rytmus, ho nakonec neumožňují. Ženy, které vyzývají k uvolnění a otevřenosti neprojít vším, co kurz nabízí, to vlastně samy u sebe neznají. Jak by taky mohly, to se nestane přes noc. Systém, který je zvyklý na výkon potřebuje čas, aby se uvolnil a přeprogramoval. Možná ani nepotkaly žádnou ženu, která by to skutečně žila, spíš potkaly hodně těch, které si to o sobě myslely a říkaly. Jenže, ono je to cítit. Vedle takové ženy se uvolňujete úplně přirozeně, protože ze sebe uvolnění vyzařuje.

Vím, že je velmi obtížné toto všechno do online kurzu dostat, obzvlášť do toho bez živých zoom setkání. Proto čím dál víc začínám rozlišovat. Vidím možnosti online světa, které přináší, a sama online aktivity nabízím a budu nabízet. Zároveň ale doceňuji čím dál více kvality fyzického setkání, které jsme dříve brali za naprosto samozřejmé.

Doceňuji ty, kteří skutečně učí a provázejí v hloubce a ve vnímání všech souvislostí.

Doceňuji ty, kteří jsou ochotní potkat se se skutečnými lidmi napřímo a skutečně na míru provázet každého jednotlivce a každou skupinu podle toho, co v danou chvíli opravdu potřebuje.

Doceňuji ty, kdo provází online kurzy a mají v sobě dostatek pokory přiznat, že tam všechno nevyřeší, a když se někomu otevře nějaké vnitřní téma nebo proces, tak mu doporučí, kam se obrátit. Měla jsem teď několik klientek z tohoto prostředí. A i když to byly poměrně moudré, vědomé ženy, tak mi dalo dost práce, energie a času, aby se u mě přibrzdily, uvolnily, začaly vnímat i své tělo, pocity a mohly jsme skutečně na něčem pracovat. Bohužel nejčastěji se taková žena dočká podpory ve formě pokračuj v kurzu, věř procesu a dělej akční kroky. Což má taky své opodstatnění, protože když se my ženy dostaneme třeba do role oběti, tak to stojí taky za to. Jenže to je právě to umění zkušené průvodkyně, která to rozliší, jestli ta žena potřebuje péči, jemnost a provázení nebo jestli potřebuje popostrčit, povzbudit a vytáhnout z jejích zvyků i přísným způsobem.

Doceňuji ty, kterým stojí za to vynaložit úsilí a přijet na fyzický kurz nebo seminář.

Doceňuji jejich opravdovost a ochotu skutečně se proměňovat. Ty věci, které se dozví ve videích, je potřeba také někde praktikovat a rozvíjet. Jak chcete proměnit vztahy s lidmi, svou sebedůvěru, sociální a emoční dovednosti, komunikaci atd., když budete sami v obýváku se svým počítačem?

A tak jsem si mimo jiné začala trochu hrát a moje heslo poslední doby je: "Co v online kurzech nezažiješ a přitom tak moc potřebuješ, to tady dostaneš na počkání." :-)
Zase trošku hříčka a zazrcadlení toho, co se používá po kýblech v online byznysu.

A ta prázdná slova dál používám, protože zatím neznám lepší a výstižnější a věřím tomu, že kdo potřebuje jejich obsah takový, jak ho vnímám já, tak to ucítí nebo se zeptá. :-)

Přeji nám, abychom si ve všem, co je nám nabízeno, našli svou vlastní cestu, abychom co nejdříve získali zkušenosti a tím si vyjasnili, co chceme a co ne, a celému světu přeji zdravý rozum, schopnost rozlišování a hlavně skutečné životní hodnoty. Ty naše, vlastní, pro každého jedinečné.

 

MILIONÁŘKA Z CHATRČE

5. května 2022
Ida Sára Keltnerová

Přijde mi to tak strašně dávno a přitom je to jen 8 let, kdy se mi změnil celý život a to hlavně ve vztahu k penězům, práci, mé hodnotě, sebedůvěře a hojnosti.

Tehdy jsem byla už 6 let na volné noze a téměř všechny peníze, které jsem vydělala jsem okamžitě investovala do seberozvojových seminářů, výcviků a meditací, které pro mě byly absolutní prioritou a téměř jedinou smysluplnou věcí, která mi přinášela pocit, že žiju. Neměla jsem žádné finanční rezervy, peníze našetřené z doby působení ve farmaceutickém byznysu byly dávno pryč a já jsem pořád doufala, že se nějakým zázrakem finanční tok zvětší.

Prošla jsem podnikatelskými kurzy, ale neudržela směr a koncentraci, chyběly mi zkušenosti a investice do podnikání, marketingu nebo mentoringu byly úplně minimální.

A tehdy se to stalo. Po třech letních měsících mého vysněného pobytu s mou duchovní učitelkou, na který jsem si ještě půjčila, mi prostě došly peníze a kontokorent už nešel navýšit, protože jsem si nepohlídala platby a účet se mi asi na dva dny dostal do mínusu.

Přišel obrovský šok, paralýza a strach z toho, co bude dál? Strašně jsem se styděla, bála se to někomu přiznat a hrála si na statečnou.

Pak jsem ale už musela s pravdou ven a byla to právě ta moje duchovní učitelka, která mě jako první začala učit, jakým způsobem zacházet vědomě s penězi, jak podporovat hojnost, jak přenastavit svůj mindset (jak se tomu dnes říká, i když různé duchovní nauky a později i terapie s tím pracují už tisíce let), jak tvořit a pracovat po žensku v plynutí, cítění, jemnosti a přitom ve vědomí si své hodnoty, umění koncentrovat se a stát nohama pevně na zemi. Vlastně štěstí v neštěstí.

Od té doby uplynulo 8 let a moje vnitřní nastavení a také reálné vnější okolnosti a kroky směrem k práci, penězům, tvoření a hojnosti jako takové jsou úplně jinde. Peníze už pro mě nejsou nějakými imaginárními čísly na účtu nebo dokonce původci všeho zla na zemi, ale jsem vděčná, když ke mně přichází a já mohu dělat to, co potřebuji a také to, co mám ráda a také mohu dobře zaplatit lidem okolo mě a podporovat tak i jejich vědomí vlastní hodnoty. (Kromě toho mě baví moje obálky, do kterých rozděluji krásné bankovky a dělá mi radost, když jsou pěkně naducané a pak další radost, když po nich jen sáhnu a vím, že v té obálce je dost přesně na to, co potřebuji).

Když mluvím se ženami kolem mě, tak vidím ty, které chtějí změnit práci, nechtějí už být v zaměstnání nebo v mužsky nastaveném byznysu, ale bojí se té změny, nedůvěřují své schopnosti samostatně něco tvořit, aby to nebyl jen stres. Některé tu změnu už udělaly, řídí se hlavně intuicí a plynutím a jsou zklamané, že peníze nepřichází tak, jak čekaly a dokonce jim začne stagnovat i tvořivost. Stejně jako já vyměnily jeden extrém za druhý a ono se to prostě někde projeví. Jiné jsou na cestě a daří se jim postupně proud hojnosti a tvoření zvětšovat a další už jen ladí formu a rozšiřují si možnosti.

Když jsem před 2 lety tvořila témata pro roční cyklus večerů pro ženy, řekla jsem si, že téma peněz, hojnosti a práce tam musí být, stejně jako v cyklu konstelačních večerů, protože je moc důležité a může tolika ženám pomoct.

Nejsem milionářka, ani vás nenaučím, jak se jí stát. Ještě pořád se posunuji na své cestě vpřed. Nejsem už ale ani tou ženou, která byla na hraně a blízko té chatrči z nadpisu tohoto příběhu, ke kterému jsem se inspirovala filmem Milionář z chatrče, který vřele doporučuji. To co ale určitě můžu, je sdílet svůj příběh, zkušenosti, provázet příběhy dalších žen, vytvářet prostor pro inspiraci, zkušenosti, pravdivost, podporu a dodání naděje, víry a také užitečné rady.

Proto se těším na všechny ženy, které potkám ať už na ženském kruhu nebo konstelacích či individuálních sezení, na jejich příběhy a také na nové možnosti, které se jim tím v životě otevřou.

Přeji všem ženám štěstí, lásku a hojnost.

 

POMOC NEBO ZACHRAŇOVÁNÍ?

18. 3. 2022
Ida Sára Keltnerová

V poslední dny jsem natočila 3 krátká videa Jděte na procházku ve spojení s moudrostí přírody. A při těch procházkách mimo jiné jsem myslela na ty, kteří nyní pomáhají ukrajinským rodinám u nás.

Většina lidí, kteří sami na vlastní pěst pomáhají nebo začali spontánně organizovat pomoc lokálně, nebo se přidali k různým organizacím nebo o celé situaci hodně diskutují či přemýšlí, totiž nemají žádné výcviky ani školení pro pomáhající profese, trénink na zvládání krizí ani psychologické vzdělání.

Moc si přeji, aby nezapomínali sami na sebe, na své rodiny, na své vztahy, aby se nenechali příliš vtáhnout do příběhů lidí, kterým pomáhají, do celé té vibrace války, boje, strachu. Vidím v příspěvcích na FB i kolem sebe tu nutkavost pomoct, jak velké to pro ty lidi je, jak jsou v tom vtažení, jak vynakládají energii a úsilí v míře, která je ale udržitelná jen krátkodobě. 

Je velmi křehká hranice mezi vědomou pomocí a mezi zachraňováním, vyčerpáním až vyhořením, o kterém jsem psala článek na podzim. Psala jsem tam i o rizikových faktorech pro vyhoření a jedním z nich je velká osobní angažovanost, idealismus a ještě další, které v současnosti plošně vidím kolem sebe. Přečíst si ho můžete tady. (je třetí odshora)

V době krize a také v pomáhání ostatním nebo zapojování se do diskuzí jsou nastražené pasti, do kterých je snadné spadnout i pro zkušené „pomáhače“ a „diskutéry“ natož pro ty nezkušené.

Na pomáhání obzvláště v krizi je například velmi lákavé zažívat tu potřebnost, smysluplnost, to probuzení a vytržení z běžného toku dnů, cítit se užitečný, mít dobrý pocit sám ze sebe, zažívat u toho pospolitost, sounáležitost a spolupráci, nové kontakty a přátelství, vděčnost od těch, kterým je pomáháno, pocit, že je člověk součástí a ovlivňuje dění ve světě, probouzí se pocity, emoce, naskočí adrenalin.

Krize jednoznačně probouzí. Najednou jsou jasné priority a vše ostatní jde stranou, člověk se zkoncentruje, objeví v sobě skrytou sílu, odvahu a jasnost, cítí se unavený ale přitom tak živý, má obrovské nasazení pro danou věc a energii, kterou dlouho nezažíval.

Do toho všeho vstupují ještě i skryté vlivy, kterými v tomto případě jsou jednoznačně nezahojená zranění naše a našich předků v souvislosti s ruskou invazí v roce 1968, celou dobou totality, pravděpodobně i trauma z Mnichovské dohody a kdo ví čeho ještě, a ve své podstatě je to pak i o tom, že vlastně tak trochu zachraňujeme sebe a své předky, i když to vypadá jako pomoc ven. K tomu si připočtěme zranění z osobního života, různé křivdy, pocity nedostatku, nesebehodnoty, potřebu něco někomu dokázat, zasloužit si lásku a respekt apod.

Naše reakce pak nejsou vědomé a klidové. Jsou to řetězové reakce na spouštěče, které jsou podobné tomu, co jsme zažili my nebo co známe z historie a tady už nemůžeme ani náhodou mluvit o svobodném a vědomém rozhodnutí se a taky to dřív nebo později člověka vyčerpá a ztrácí víc a víc sám sebe.

V takovém nastavení je to reakce traumatická, šoková či stresová a taková reakce se vyznačuje právě vysokou mírou emocí, vyhraňováním se, černobílým a zúženým viděním, nevidí se tzv. napravo ani nalevo, nutkavostí, neschopností vnitřního odstupu, zachraňováním, vtažením do situace, přehnanými reakcemi na běžné podněty, přetížením, nechutí řešit běžnou životní agendu, která je vnímána jako zátěž, braním si všeho osobně, velkým osobním vkladem, odsunutím svých potřeb na druhou kolej, schopností útočit, bojovat, (pro někoho je to i útěk a zamrznutí často zaměňované za nadhled, ale i to je šoková reakce, skutečný nadhled obsahuje i schopnost dívat se na to, co se děje a cítit) a také adrenalinem, který ale nezapomínejme, že je stresový hormon, má zajistit člověku, aby se v případě nebezpečí dovedl zachránit nebo bránit a když se tak stane, tak má následovat fáze vybití stresu, odpočinku a regenerace. To se ale teď neděje.

Naopak, vidím kolem sebe spoustu lidí, kteří úplně nebo hodně omezili dělání toho, co mají rádi, ruší naplánované akce, netráví čas s rodinou, odsunuli své osobní potřeby do nedohledna, myšlenkový a emoční prostor zabrala válka, a já myslím na to, v jakém stavu možná budou za měsíc, za dva. Vyškolení lidé v pomáhajících profesích tyto mechanismy znají a přesto i jim hrozí vyhoření a co teprve těm, co toto neznají?

Možná v někom vyvstane i otázka, jak to, že stejnou měrou nepomáháme potřebným i běžně? Protože tam možná chybí ten faktor krize, aktivovaných zranění, adrenalin z pocitu ohrožení a všechny ty nevědomé zisky z krize a konfliktů plynoucí?

Máme často tendenci obviňovat někoho venku, říkat, jak je to hrozné, jak to, že se války pořád opakují, jak to, že se lidstvo nepoučilo, ale na určité rovině je to možná i tak, že spousta lidí podvědomě po krizích a ohrožení vnitřně touží, vyvolávají vědomě či nevědomě konflikty, dramata a život ohrožující situace ve větším či menším měřítku, protože je probírají k životu, aktivují je, řeší si přes ně svá nezahojená zranění a naplňují své potřeby.

Divili byste se, kolik třeba i partnerských hádek je vyvoláno jen proto, aby se něco dělo, aby proudila energie, protože drama přece znamená lásku a vášeň, a taky protože se partner zrovna dotknul našeho červeného tlačítka pozor, pozor zranění. Potíž je v tom, že tento způsob má opravdu hodně vedlejších a nežádoucích účinků.

Proto mi stále více dává smysl věnovat se vnitřním tématům, podívat se na svá vnitřní nastavení ať už vůči rodičům, sourozencům, širší rodině, partnerskému životu, sami k sobě, své sebehodnotě, sebelásce, dopřát zraněním zahojení, přát klid a mír do minulosti naší i předků, všech historických událostí, věnovat se všemu, co nám umožní zvýšit si energii, rozšířit mysl a vědomí, regenerovat, vyživovat se, vnímat a udržet si svou vnitřní i vnější integritu, meditovat, tvořit, chodit do přírody, sportovat, tančit, hrát si, vařit a dobře jíst, něco spravovat a kutit, pracovat na zahradě, jet na výlet, udělat něco nového a nečekaného, koupit si kytky nebo je koupit své ženě, jít do sauny, na masáž, číst si, hrát s dětmi pexeso nebo jim fandit na fotbalovém zápase atd. Prostě dělat věci, které máme rádi.

Takový člověk je totiž potom mimo jiné mnohem méně ovlivnitelný čímkoli, co se děje v okolí, nenaskočí na nejrůznější hry, drží se sebe sama a stojí si sám sobě za to, aby byl šťastný v jakékoli době.

I proto s vámi ve vděčnosti sdílím videa Jděte na procházku, i proto neruším ba naopak o to více doporučuji konstelační večery, ženský kruh, konstelace, masáže i práci s myslí v rámci NLP z toho, co nabízím já, a také aktivity přátel a těch, kteří mě inspirují.

Přeji nám všem co nejvíce nadhledu, klidu, míru a kontaktu se sebou, cítění, vnitřní síly a jasnosti, hooooodně lásky na zahojení všeho, co je možné v nás i v našich rodech i rodech ostatních a také hoooooodně péče o sebe sama:-)

A malý tip na závěr.
Zkuste začít třeba tak, že se na chvíli zastavíte, několikrát se nadechnete a vydechnete, uvědomíte si a ucítíte své nohy, tělo, srdce, můžete si tělo i pohladit, promnout svaly, obličej, vlasy a potom se postupně zeptáte sami sebe: „Co teď opravdu potřebuji pro sebe? Co potřebuje moje tělo? Co potřebuje moje mysl? Co potřebuji jako duše?“ Necháte přijít odpovědi a alespoň jednu věc z toho uděláte:-)
A takové zastavení a udělání něčeho jen a jen pro sebe si dopřejete alespoň 1x každý den:-)
Může to být úplná maličkost a přesto udělá velký rozdíl v tom, jak se budete na konci dne cítit.

V přání všeho dobrého
Ida Sára K.

 

ZIMNÍ A NOVOROČNÍ ZAMYŠLENÍ, RYTMY, ZASTAVENÍ A ODPOČINEK

12. 1. 2022
Ida Sára Keltnerová

Milí přátelé,
srdečně vás zdravím od psacího stolu, kde pro Vás píši jakési novoroční a zimní zamyšlení. Když vzhlédnu od obrazovky a klávesnice a podívám se ven, vidím kromě krásně modré oblohy a sluníčka také sýkorky na keři šeříku hned za oknem, které na něm zobou semínka přinesená z krmítka. Vždycky jen jedno semínko, přeletět na keř, sezobat, přeletět zpátky na krmítko, vzít si další semínko a zase na keř, a tak dále. Pravidelný, jednoduchý, krátký rytmus, po troškách. Všimli jste si, že třeba kos to dělá úplně jinak? Ten si ke krmítku doletí, sedne si tam a zobe, zobe, zobe. Je tam tak dlouho, dokud nemá dost, a pak odletí. Nejdřív jsem si říkala, že to tedy není úplně fér, že tam v tu dobu nikoho dalšího nepustí a hlavně u toho spoustu semínek vyhází z krmítka na zem (člověk je tam sype a on s nimi plýtvá), než jsem uviděla pěnkavy, které je pod krmítkem sbírají. Aha, zase důkaz toho, jak je vše v přírodě propojené a v pořádku přesně tak, jak je.

Každý máme prostě jiný rytmus, jiné zvyky a strategie, které nám v životě fungují, ale někdy může být obtížné v záplavě různých informací, rad, návodů, názorů, knih, podcastů a videí vyjadřujících se k tomu, co je správné a co ne, najít, uvědomit si, ucítit a také si obhájit před okolím, ale kolikrát i sami před sebou, právě ten svůj rytmus, rychlost, intenzitu a způsob, jakým věci děláme, kdy pracujeme, kdy odpočíváme, co právě nám funguje, co je to nejlepší právě pro nás. I mně se nejdřív trochu nepozdával ten kosí způsob přístupu ke krmítku, vzpomínáte?:-)

Letos jsem se rozhodla důvěřovat svému rytmu a potřebám a dopřála jsem si úplné zastavení a klid přes Vánoce a Nový rok. Mimo jiné jsem hodně odpočívala, upletla jsem oooobrovský kus plédu a svetru, viděla spoustu oblíbených pohádek, filmů i seriálů, vypálila u toho spoustu svíček na stromečku i všude jinde, plnila krmítko slunečnicí a taky nosila jablka kosům pod něj, dopřála si pár opravdu klidných procházek, užila si pár tanečních a taky zpívacích podvečerů v obýváku (myslím, že máme se sousedy podobný vkus, zatím si nestěžovali), vařila jídla, která mám ráda i ta, která potřebují čas pobýt si přes noc v troubě, udělala svůj první domácí vaječný koňak (představte si, že je fakt super s jabkovicí, kde bych vzala doma rum, že), viděla se jen s rodinou a několika přáteli, někdy i půl dne nevěděla, kde mám telefon a bylo mi to jedno a za celou dobu neslyšela ani jedno seberozvojové video ani podcast a nepřečetla žádnou seberozvojovou knihu. Pustila jsem vše, co jsem dělala už automaticky, nevědomě a bez vnitřní radosti a impulzu, aby vznikl prostor ničeho a mohlo pak začít klíčit a narodit něco, co je opravdové, ať už je to cokoli.

Teprve tento týden pomalu začínám znovu pracovat, jít do většího kontaktu se světem a dál dávám hodně prostoru tomu, abych vnímala, co právě teď potřebuji, jaký je můj rytmus a nepřizpůsobila se rytmu dění kolem mě nebo tomu, co se kolem řeší nebo co by se dokonce mělo řešit, protože se to tak přece dělá. Nemám ale nic proti tvorbě novoročních wishboardů nebo různým kurzům, které teď startují. Na mě je jen prostě ještě moc brzo, já mám ještě zimu:-) (ostatně Hromice, nový začátek podle našich předků, jsou až 2. 2.). Potřebuji zpomalení, potřebuji načerpat do sebe ticho zimy a také ten obrovský prázdný prostor, který poskytuje, z kterého na jaře začne klíčení a růst, potřebuji si dopřát klidný prostor pro snění, regeneraci, ladění se a sbírání síly.

Včera, při první letošní konzultaci a provázení, jsem si uvědomila, jakou mi dělá radost a dává smysl, poskytnout tento prostor i těm, s kterými pracuji, přizvat do procesu to, co už umí, dát důvěru jejich vnitřní síle, moudrosti a zkušenostem. Ještě zřetelnější to je, když přijde nějaká „kolegyně nebo kolega“, kteří pracují s lidmi, provázejí, učí, mají toho hodně za sebou a často jen potřebují někoho, kdo by pomohl držet právě ten prostor, aby mohli projít tím, co potřebují. Žádné říkání, co by měli udělat nebo jak je to správně. Jen dát prostor, pomoct objevit, co už je, společně navrhnout možné cesty a podpořit je v chůzi po té cestě, kterou si vyberou. Pocítila jsem obrovskou vděčnost především k mým velkým učitelům Sofii Sarras a také Bhagatovi, od kterých jsem se právě toto mnoho let učila a kteří jsou zosobněním všeho, o čem píšu.

Děkuji i vám všem za všechna setkání v celém roce 2021, za vzájemné obohacení, učení se a inspirování, za důvěru, větší hojnost na mnoha rovinách, kterou mohu i díky vám prožívat, za rozvíjení toho, co nás spojuje místo toho, co nás rozděluje a také za mnohá obyčejná a přitom velká lidská setkání a podporu, která přišla i ve chvílích, které pro mě vůbec nebyly lehké a často i od těch z vás, od kterých bych to nečekala, takže jedno velké DĚKUJI! 

Přeji nám všem to nejlepší, co je možné, v celém roce 2022, hodně štěstí a také co nejvíce kontaktu sami se sebou, svým vnitřním rytmem a důvěrou v to, kdo jsme, s tím, co si přejeme pro sebe, ostatní i celý svět, takže jedno velké PŘEJI!

 

 

DUŠIČKY, PŘEDCI A LÁSKA, KTERÁ NEUMÍRÁ

31. 10. 2021
Ida Sára Keltnerová

Dnes je neděle, speciální sváteční klidný den. Čím jsem starší, tak tím více doceňuji její sílu a hloubku. Dřív jsem chtěla v neděli pracovat, provázet konstelace, protože jsem vnímala, jak v neděli je to uvolnění a klid cítit úplně ve vzduchu, jak je pro tu práci volný prostor, nic netlačí z venku. Stále ještě v neděli někdy pracuji a jsem v tom šťastná, ale čím dál více se stává i pro mě dnem svátečním, výjimečným, kdy mohu být hodně nablízko sama sobě, svému srdci, odpočívat, cítit se, doceňovat život, dělat to, co mám opravdu ráda. Je to pro mě den pomalu plynoucího času, času na odpolední kafíčko nebo čaj, které nejsou o kofeinu nebo teinu, ale o pohodě, klidu, zastavení a oslavě.

Dnes je neděle před Dušičkami, Svátkem všech svatých a já myslím na ty, kteří už jsou na druhém břehu. Držím u toho pomyslně své srdce jemně ve svých dlaních, kolébám ho a ono tak může hlouběji při vzpomínkách cítit. Cítím vděčnost za vše, co jsem s mými blízkými i vzdálenějšími mohla prožít. Vděčnost za lásku a moudrost babiček, dědečků, tet a strýců, za přátelství a lásku přátel a taky mých lásek. Ano, je to tak, už těch konců a smrtí pár bylo.
Někdy se mi ještě zasteskne, na chvíli něco trochu zabolí, někdy vystoupí slzy do očí, ale krásné na tom je, že v těch slzách je už mnohem víc lásky a vděčnosti než bolesti.
Myslím také na ty, a jsem jim vděčná, díky kterým jsem se začala s tématem smrti vědoměji setkávat, což je Bhagat, Sofie Sarras, John Hawken a Cesta domů. Jsem vděčná sobě, že jsem za tím šla a nepustila to a také jsem vděčná své nejbližší rodině, která k tomu přistoupila poměrně otevřeně, když jsem před lety začala přijíždět na návštěvy a začala mluvit o té možnosti, že nikdo z nás tady nemusí zítra být, tak co s tím teda uděláme:-)

Zajímavé je, jak ta konečnost dává věcem větší hodnotu a hloubku. Jak tou zkušeností, že když někdo odejde, tak že už ho neobejmu, nepodíváme se do očí, nedotkne se mě, neuslyším hlas, neuvidím, jak se hýbe, co a jak dělá, neuslyším příběh, radu, tak tou zkušeností roste docenění a vděčnost za každou jednotlivou zkušenost.
Všímám si, že když toto v sobě rozvíjím, tak se cítím být mnohem laskavější a dělám mnohem víc drobných maličkostí, které bych dělat nemusela a to i k úplně cizím lidem a cítím se z toho šťastná. Dojímá mě, když někdo něco takového udělá i pro mě nebo když jsem svědkem nějaké nezištné laskavosti mezi lidmi. Někdy stačí pozdrav, přání, ocenění, poděkování, drobná pomoc, vyjití vstříc, všimnutí si, pohled a někomu to může změnit den nebo i život. Nikdy nevíme, co právě prožívá člověk, kterého třeba před sebe pustíme ve frontě nebo se s ním dáme jen tak do řeči na zastávce, v obchodě, oceníme jen tak něco hezkého. Právě toto pro něj může být klíčový moment, který mu vrátí zpět důstojnost, naději, sebelásku, hodnotu, spojení se světem, lidmi.

V souvislosti s lidskostí cítím čím dál větší respekt k životům svých předků a v poslední době nejvíc ze všeho mnou zní: „Oni byli taky lidi.“ Vlastnosti, které mi dřív vadily, nebo jsem se za ně styděla, že v našem rodu jsou (některé z nich, jak jinak, mám poděděné nebo chcete-li přijaté i já), tak už mi vadit přestávají a stud mizí, protože tak to prostě je. Toto jsou moji předci, moje rodina, toto jsem já a jsem hrdá, že jsem se narodila právě k nim, právě sem, právě do této zkušenosti.
Zajímavé je, že v tomto přijetí a docenění mohu jasněji vidět a třídit, co z toho všeho slouží mému životu, co chci přijmout a dále rozvíjet a co mému životu neslouží, co mohu nechat být.
A ještě zajímavější je, že se ve mně ještě více rozvíjí velmi klidná síla a chuť dávat dál to, co jsem se naučila, klid a přijetí, porozumění, pravdu o lidských slabostech i síle, schopnost procházet různými emocemi a mnoho dalšího tak, aby to bylo k užitku, aby řeka života mohla naplno proudit dál. Začínám rozumět ještě více rodičům, kteří chtějí to nejlepší ze sebe předat svým dětem, jen někdy zapomenou na to, že to nemusí být zároveň to nejlepší právě pro ty děti. I já se musím brzdit a zvědomovat se ve vztahu k neteři a synovci a taky na seminářích, večerních skupinách i při masážích a konzultacích, aby to byla opravdu jen nabídka, možnost, po které někdo buď sáhne nebo ne, uslyší ji nebo neuslyší, ale abych nic nikam netlačila.
A to mě přivádí ještě k jedné myšlence, že mnoho vztahů, které budujeme, nebo si přejeme vybudovat, není jen o tom, že potřebujeme, aby nás někdo miloval, přijímal, podporoval a pomáhal nám, ale že je to i o tom, že potřebujeme někoho, koho můžeme milovat my, přijímat, podporovat a pomáhat mu. A jsme u potřeby rovnováhy dávání a přijímání, vidět i být viděn, přijímat i být přijímán, pomáhat i přijmout pomoc, milovat i být milován, potřebě vztahování se, bytí spolu, lidského kontaktu.

Vnímám bytostně, že ten klid, přijetí, vděčnost a láska, o kterých tady píši, se nestaly samy, nestalo se to přes noc. Aby to mohlo být teď tak, jak to je, tak jsem potřebovala projít mj. i poměrně silnými emočními fázemi vzteku, výčitek, lítosti, smutku a bolesti, aby se mohla hojit zranění a uzdravovat pocity křivdy ale i viny, které jsem si nasbírala v průběhu let kontaktu se svými blízkými, v rodině, v partnerstvích, přátelstvích, práci atd., aby to bylo puštěno, přišlo přijetí a smíření a mohla se ještě víc rozvinout láska a vděčnost, která za všemi těmi pocity vždycky byla. Nešlo to přeskočit, vyhnout se tomu a všechny ty uvolněné emoce, které dostaly konečně prostor, přinesly v tu chvíli hodně energie a věci se začaly hýbat.
Jsem zároveň ráda za vše, co už mám za sebou, a jsem ráda i za ten klid a sklízení plodů té práce, protože to byly často i velmi náročné chvíle, které vím, že nebude-li nutno, tak bych je úplně znovu zažít nemusela a zároveň vím, že tehdy to bylo tak potřeba a správně.

Samozřejmě to neznamená, že občas ještě nějaký kostlivec nevyleze ze skříně a pak např. návštěva u rodičů je i dynamičtějšího rázu, tečou slzy, padají příkřejší slova, vznikají nedorozumění, emoce bublají, bolí to, ale vždycky to skončí mluvením a nasloucháním, omluvou a poděkováním, objetím a jasností v tom, že se máme rádi.
A toto vím, že by se nestalo mj. bez všech těch let účasti i provázení konstelací a taky bez všech meditací, předaných manter od Mistrů a Mistryň, mistrovského spojení a společenství přátel z meditací a také ženského kruhu Sofie Sarras, které mě držely a dodávaly sílu spojení s celky a systémy širšími než rodina v dobách, kdy se to v rodině mlelo, vřelo, rozpadalo, umíralo, rozcházelo a celkově to bylo pěkně na levačku, partnerský vztah v háji, zdravotně a finančně nic moc a kostlivec venku ne jeden ale celá partička.
Proto má smysl zabývat se zdroji spojení, připomínat si, že nejen rodem živ je člověk a zároveň bez něj taky ne. Je to neustálé hledání zdravé rovnováhy a rozšiřování úhlu pohledu a také nadhledu. Jak nahoře, tak dole a naopak.

Přeji nám všem hodně načerpané síly z moudrosti konců a začátků, lidských příběhů, spojení s předky i všemi, kteří pomáhají, podporují a vedou z různých úrovní hmotných i nehmotných.

A tady je pár užitečných tipů a kontaktů:
Bhagat - Umění zemřít: seminář, text, videa
Sofie Sarras: videa o smrti, zraněních, ženský kruh, meditace
John Hawken: tantrické, šamanské a bioenergetické výcviky
Cesta domů: pomoc umírajícícm a jejich blízkým, domácí hospic, poradna, online informace

 

SYNDROM VYHOŘENÍ A NÁHLÉ ZVRATY V ŽIVOTĚ

15. 9. 2021
Ida Sára Keltnerová

Trávím několik z posledních slunečných zářijových dnů v klidu a ústraní chatičky na vysoké skále u soutoku Vltavy a Sázavy, kam každý den ráno a večer sestupuji, abych si zaplavala. Je to teď takový můj malý každodenní očistný rituál, který dělá moc dobře mému tělu v rámci pohybu a otužování, i duši v rámci klidu vodní hladiny, velkého prostoru a pravidlených temp bez cíle a nutnosti výkonu.
V této výšce skal i hloubce řeky, klidu a samotě, mám čas na ohlédnutí se a rekapitulaci, zastavení se, bytí několik dnů mimo domov a také na kontakt s přírodou, který jsem včetně samoty již velmi nutně potřebovala.

Při tom ohlédnutí si uvědomuji, jak nečekané zvraty a konce v životě, které nás v tu chvíli, kdy se dějí, zaskočí nebo až vyděsí, se vlastně již dopředu ohlašují. Někdy dokonce celé měsíce nebo i roky. Život nabízí možnosti, aby se to nemuselo stát nebo alespoň ne dramatickým a bolestivým způsobem, ale my je často přehlížíme a nedáváme jim dostatečnou váhu.
Všechno jiné než my sami se zdá být důležitější, obzvláště když je to smysluplné, někomu to pomáhá, je to nutné a potřebné, dává to pocit hodnoty, užitečnosti nebo také naplnění života něčím, co nám vlastně neumožňuje věnovat se sobě a být za sebe opravdu zodpovědní, i kdybychom chtěli, protože na to nemáme čas, tlačíme na svůj výkon i perfekcionismus a když to dotáhneme až k některé z fází vyhoření, začne to být opravdu vážné.

Říká se, že každý konec je nový začátek, rozdíl je ale v tom, jakým způsobem se ten konec děje a kolik harmonie nebo také bolesti a zraňování v sobě obsahuje.

Přečetla jsem teď několik článků o syndromu vyhoření a došlo mi, jak v takovém stavu již většinou člověk není harmonických konců ani schopen. Když celkově nebo částečně v rámci práce, nějakého projektu nebo taky třeba vztahu nebo mateřské dovolené člověk vyhoří, tak přestává cítit, vnímat, je unavený, postupně až vyčerpaný, apatický a bez emocí, začne zapomínat, dělat chyby, přestává zvládat činnosti, které pro něj byly dříve samozřejmé, ztratí vnímání smyslu toho, do čeho dříve nadšeně investoval tolik energie a je jedno jestli je to práce nebo vztah, princip je stejný.

Paradoxně čím více nadšený a idealistický člověk a přístup, tím větší ohrožení vyhořením. Takže střízlivý, umírněný, realistický, ne přehnaně nadšený a očekávání plný přístup v práci i ve vztazích lze jedině doporučit. Což si říkám, že vlastně odporuje požadavkům personalistů při výběru zaměstnanců a také představám obzvláště o romantických vztazích.

Člověka může zlomit kromě nenaplněných očekávání a představ také přílišná náročnost od okolí nebo i od sebe sama, příliš velká zodpovědnost obzvláště za druhé, nevyřešená zastupitelnost, takže nemůže nikdy plně vypnout, velký objem práce nebo problémů, trvalý tlak a stres, opakující se potíže, které nemůže vyřešit a ovlivnit, pocit bezmoci, prodlužování času zvýšeného napětí nebo nutnosti fungovat, kdy se vidina odpočinku na konci nenaplní, protože vznikne další situace, kterou je potřeba řešit, spolupráce s lidmi, kteří vykazují velké výkony a požadují je i po něm nebo je mu hloupé říct, že je to na něj moc, opakující se emočně náročné situace, z kterých nemůže odejít, situace ohrožující život, což nemusí být jen práce záchranáře, ale také např. péče o někoho nemocného nebo celá covidová vlna, dále nedostatek blízkých vztahů a sociálních vazeb a souhra více náročných životních událostí, které prostě "nerozchodí".

Člověk se nejdříve hodně snaží, aby zvládl všechno, co je potřeba, potom začne mít strach a úzkost, že na něco zapomněl, nestihne udělat vše, co má, a proto si nemůže dovolit se zastavit, pořád je co dělat a nikdy není hotovo, a nakonec se snažit přestane, úkolům a povinnostem se začne podvědomě vyhýbat, dělat jen to, co je nutné, začne být často i nepříjemný, podrážděný nebo i arogantní na své okolí. Navenek často funguje dál, ale už spíše automaticky než přítomně, ztratí zájem. Podvědomě si přeje, aby ta situace skončila, ale již není schopen nacházet aktivně způsoby, jak toho dosáhnout. Někdy může být i zaujat svou potřebností a důležitostí, chycený v domluvách a slibech, které dal, vázaný pracovními smlouvami apod. Nechce si připustit vážnost situace, že už nemůže dál a nic hodnotného už stejně nevytváří, a tak vlastně čeká, co se stane.

Obzvláště v pomáhajících profesích může vyhořelý člověk i někomu např. svou nedbalostí ublížit a to už není legrace. Proto o tom píši. Vyhoření se může totiž stát komukoli, a pokud k tomu riziku sami nemáme bdělost, nedodržujeme poctivě psychohygienu a zdravé rozdělení svého času mezi všechny potřebné životní oblasti, nebudujeme rodinné a přátelské vztahy a další sociální kontakty, nerozvíjíme koníčky a formy relaxu nebo nemáme ve svém okolí někoho natolik blízkého, kdo by si té změny a nerovnováhy v našem životě všimnul, tak pro vzdálenější okolí to nemusí být vůbec rozpoznatelné a zjistí se to právě až v těch okamžicích zvratu nebo když se stane něco závažného.

A pak přijde ten zvrat a člověk vidí, jak se všechno, na čem mu předtím tolik záleželo nebo na tom dokonce i lpěl, sesype jako domeček z karet, konec, a on přesto dál dýchá, žije, život kolem se děje dál jaksi sám a on si uvědomí, že

nikdo není tak důležitý, aby nebyl nepostradatelný nebo nenahraditelný, věci bez něj jdou nějakou dobu obtížněji, někdo se o ně musí postarat, je potřeba projít změnou i pro okolí a bezesporu je to náročné, ale život se nezastaví a někdy se stane dokonce i to, že v tom uvolněném prostoru může vyrůst něco nového, novým a nečekaným způsobem a ta změna může být nakonec k dobru a všem se uleví. V žádném případě ale nestojí za to se přepínat a změny a konce je lepší procházet harmonicky, včas a v respektu k sobě i okolí. Ty následky přetažení, vyčerpání a vyhoření opravdu nejsou příjemné.

Nedávno jsem vyslechla příběh jedné velmi zajímavé mladé ženy, která se roky snažila o zlepšení partnerského vztahu, o kterém v hloubi duše ale nebyla přesvědčená. K zásadnímu rozhodnutí došla až v den svatby, kdy ji zrušila, rozešli se a všem se ulevilo, i jejímu partnerovi. A nedlouho poté potkala svého současného partnera, změnila ve svém životě všechno, co se předtím zdálo nemožné, včetně práce, a ona úplně rozkvetla. Nepochybuji ale, že to bylo obtížné rozhodnutí, mohlo možná přijít dřív, ale taky nemuselo přijít vůbec.

Takto jsem se vdala kdysi já i přes své pochybnosti a stejně to přes všechnu snahu nedopadlo dobře. Člověk je ale často zbabělý nebo si je sebou nejistý a zpochybňuje to, co cítí. Chtěl by být pevnou a neochvějnou mravní autoritou sám sobě i okolí, zvládnout všechno, co si přeje, být užitečný, milovaný a respektovaný, protože tak je to přece správně a měl to být cíl každého člověka, jak slyšíme ze všech stran ať už v kruzích seberozvojových nebo třeba i managerských. Každý to ale není schopen naplnit, a tak místo toho volí pohodlnější řešení, začne uhýbat výzvám, lhát sám sobě a tím i okolí, frustrován nedokonalostí svou i světa se nechová hezky k sobě ani druhým a ty vlastnosti, které si nepřeje mít, pak projevuje plnými hrstmi a ještě se za to kritizuje. A jsme zase u toho tlaku.

K vyhoření přispívá totiž také nereálné hodnocení sebe sama a nároky na sebe. Někdy se člověk podceňuje a nevěří si, proto se v nepřijatelných podmínkách neozve a nepostaví se za sebe nebo si myslí, že nemá právo na své potřeby. Někdy se ale také přeceňuje a to může být obzvláště nebezpečné jemu i okolí, které mu věří, že něco zvládne, ale on to nezvládá, protože se přecenil, v okolí vytváří o sobě falešný obraz, kterým paradoxně vytváří tlak i sám na sebe, aby tomu obrazu dostál i svými činy, kterých ale není schopen a vzniká začarovaný kruh. Vytváření tlaku a chtění dostát svým vysokým očekáváním od sebe sama je myslím velké téma. Už neřešíme jen tlak a očekávání společnosti, zaměstnavatelů, rodiny, ale právě tento svůj vlastní vnitřní tlak.

Proto nám všem přeji pravdivost sami k sobě, schovívavost a přijetí svých limitů a omezení, přiznávání čeho jsme schopni a čeho ne, včasnou komunikaci potřeby změn a také obrovskou sebelásku a postavení péče o sebe sama a smysl svého života v žebříčku hodnot na vysoké místo. Když budeme vyčerpaní a beze smyslu, nepomůžeme už ani nikomu jinému ve svém okolí, ani rodině, ani přátelům, ani kolegům, ani klientům, ani nikomu jinému, koho si třeba velmi vážíme a chceme mu pomáhat, protože mu přejeme, aby se mu dobře dařilo.

Více o syndromu vyhoření, jeho vzniku, fázích, prevenci a řešení najdete také v těchto článcích:
Wikipedie
Zdraví - euro
Psychoweb

A pokud ještě vyhořelí nejste, budete mít kapacitu na shlédnutí nebo poslechnutí si i těchto videí:-)
Pořad Rodinka s Milanem Studničkou
Přednáška Cyrila Höshla - Naučená bezmocnost a syndrom vyhoření
Pjér la Šé´z

A na závěr dvě písničky:
Linkin Park – One more light
Rag´n´Bone Man – Human

 

 

CO JSME SE NAUČILI A JEŠTĚ SE MŮŽEME NAUČIT V KARANTÉNĚ

17. 4. 2020
Ida Sára Keltnerová

Za poslední měsíc jsem prošli úplným zastavením, teď v rámci velikonoc mírným uvolněním karantény a pozornost většiny lidí se upíná k jejímu závěru. Někteří touží po tom, aby se vše vrátilo do stavu jako před karanténou a jiní se právě toho návratu do starých kolejí bojí, protože už nechtějí žít jako dřív.

Okusili jsme hodně nejistoty, měli jsme šanci potkat se pravdivě se strachem o život svůj, svých blízkých, se strachem z přežití v rámci nedostatku peněz, nejisté budoucnosti. Měli jsme šanci zastavit se, zrekapitulovat svůj život, zeptat se co nám v něm slouží a co ne, co k němu skutečně potřebujeme a co je naprosto zbytečné nebo navíc. Mohli jsme uvidět, kvůli čemu jsme se vlastně tolik honili. Zjistili jsme jaké to je pracovat z domova, nemuset každý den trávit čas a ztrácet energii v dopravní zácpě nebo v přeplněném metru, autobusech a tramvajích, ztrácet energii neustálými přesuny z místa na místo, velkým množstvím kontaktů s lidmi, v kterých jsme kolikrát ztráceli nejen energii, ale hlavně sami sebe. Začali jsme dělat věci, které nás baví, měli jsme čas na sebe, na rodinu, procházky do přírody. Mohli jsme se zamyslet nad tím, v čem je smysl našeho života, čeho bychom litovali, kdybychom zítra umřeli.

Přeji nám všem bdělost a pravdivost k sobě i druhým i nadále. Přeji nám všem, abychom zúročili naše zkušenosti a podívali se na život novýma očima, uviděli nové možnosti, byli ochotni přetvářet svou realitu a život, netrvat na té formě a způsobu, který jsme znali dřív. Už teď můžeme snít nový sen svého života, celé planety, lidstva.

A prosím, šiřte svá uvědomění a moudrost ke svým blízkým. Ne každý si uvědomuje, že celá pandemie má svůj smysl, měla nás zastavit, měla nás proměnit, měla nás přivést do pokory, projevení odvahy, vnitřní síly, položit si esenciální otázky, a když to nepochopíme, zopakuje se to, možná v jiné formě, bohužel může být i horší. Nechci šířit strach nebo paniku, konstatuji pouze fakta, která jsou známá, ale my je nechceme často vidět. Pravda léčí, to je taky fakt. To, že něco nechceme vidět, ještě neznamená, že to zmizí. Naopak.
Je to stejné jako s nemocemi, třeba s rakovinou. Je to posel, zpráva pro nás, že něco v našem životě nebo životě celé společnosti není v pořádku, něco požírá samo sebe. Spousta lidí s ní bojuje a má pocit, že vyhrálo díky lékařům, lékům, ale nezmění svůj vnitřní postoj. Tak se rakovina vrátí znovu, často v invazivnější formě, nebo se stane něco s psychikou, člověk prostě dostane další šanci. Buď ji využije nebo ne. To je na každém z nás, naší zodpovědnosti.

V několika konstelacích za poslední dobu jsem viděla, jak zástupci např. za přírodu nebo vodu říkali, že oni jsou nekoneční, mají schopnost obnovy, nic jim nechybí, ale že jde o lidi. Oni za sebe budou v pohodě klidně jen se zvířaty, rostlinami, oni lidi nepotřebují, ale jdou lidem naproti, aby mohli oni pro sebe něco udělat. Zástupci za mor, za choleru, za koronavirus říkali, že nemají nic proti lidem, jsou to jen poslové, nástroje přírody, proměny, Univerza.

Buďme tedy bdělí…
Modlím se za bdělost, za štěstí pro všechny bytosti, když vidím přeplněná parkoviště u supermarketů, když vidím, jak se trochu uvolní pravidla a lidé zapomenou na pokoru, vděčnost za život, přestanou se opět vidět, respektovat se, pomáhat si, řeknou si, že skoro nikdo neumřel, takže možná celá ta panika byla zbytečná, a přestanou vidět, že to taky mohlo být úplně jinak, zapomenou na soucit s lidmi třeba v Itálii, zapomenou, že nevíme, co se stane dál, že nejsme páni tvorstva.

Hodně Štěstí nám všem.

 


MĚJME ODVAHU ČELIT LÁSCE, OTEVŘÍT SE JÍ A NECHAT SE PŘIVINOUT

4. 9. 2019
Ida Sára Keltnerová

Za poslední dny jsem se toho hodně naučila. O sobě, životě, lidech kolem mě.
Život jsou i propady. Okamžiky, kdy nevím, ztrácím se, zahltí mě minulost. Chvíle zbabělosti, pochybností, vzdoru, zatvrzelosti, bolesti působené druhým i sobě. Čas, kdy nezbyde nic jiného, než si sundat růžové brýle, přiznat si fakta o sobě i o svém životě a uvidět ty nejtemnější části sebe sama. Přestat si dělat jakékoli iluze, přestat hrát své role a hry. Zůstat v okamžiku pravdy obnažená před sebou i celým světem.
A pak se stane něco neuvěřitelného.

Místo odsouzení a trestu přijde láska. Nic víc, nic míň. Prostě láska a soucit. A to je velké, jak soucitné a láskyplné bytosti umíme být, jak umíme odpouštět druhým, jak umíme odpustit sobě, což je někdy mnohem větší výzva. Jenže, ono to stejně jinak nepůjde, když Univerzum je Láska. Nejde se tomu vyhnout, žádným způsobem, když my jsme Univerzum.
Sdílím s úctou to, co se ukázalo v jedné konstelaci.

Mohli bychom ve svých malých já pokračovat např. ve vzdoru klidně po tisíc životů a ničeho tím nedosáhneme. Tady je život, který nás miluje. Miluje nás pořád, i když se tady stavíme na hlavu a snažíme se celému Univerzu dokázat, že tady láska není, je to tu strašně těžký, my trpíme a jsme oběti, kterým druzí ubližují.
Dokonce jsou kolem nás lidé, učitelé, Mistři, často ti nejbližší, kteří nás přes to všechno pořád milují, vidí v nás Podstatu, kterou jsme, a tím nám přišli s tím naším vzdorem pomoct jako takoví strážní andělé v lidských tělech. A my to nevidíme. Vidíme v nich zrcadlo našeho vzteku, vzdoru, zavřeného srdce.

A pak si třeba jednou řekneme, že jsme z toho už unavení, že už to chceme jinak, že sebereme všechnu odvahu a budeme čelit lásce. Přestaneme utíkat, zastavíme se a staneme jí pomyslně tváří v tvář. Máme odvahu k setkání se s ní, otevření se, povolení, necháme se přivinout, obejmout, vstřebat. Pro mě osobně je na určité úrovni toto zastavení a povolení mnohem těžší než boj, vymezování se atd. Stáváme se tím zranitelní, křehcí, ale zároveň tak moc naplnění.

Takže, mějme odvahu čelit lásce, otevřít se jí, být nazí před sebou i před Univerzem, a nechat se objímat. Řekněme Lásce ano.

Děkuji všem, kteří mi v mém životě neúnavně a vytrvale nastavují zrcadlo lásky a soucitu, připomínají mi moji odvahu a nehrají se mnou hry na cokoli, co láskou a soucitem není. Dokonce i hra na vinu a trest je celosvětově už hodně obehraná, nikomu nepomáhá a z dlouhodobého hlediska se ukazuje jako neefektivní a neekonomická. Paradoxně se ale pořád ještě těší poměrně velké oblibě napříč společenskými vrstvami včetně vládnoucích struktur. Že by ulpění na tradici? Nebo něco jako závislost na adrenalinových sportech nebo cukru? Nebo že by určitá forma sadomasochistického vzrušení? Kdo ví. V každém případě je to také naprosto iracionální:-)

 

PÁR SLOV O ŽIVOTĚ, KONSTELACÍCH A MOJÍ BABIČCE

duben 2019
pro Prostor 8
Ida Sára Keltnerová

Šamanka ve mně má ráda příběhy. Milovala jsem vyprávění mé bělovlasé babičky o časech šťastných i časech těžkých, o životě před válkou, za války i po ní, o vztazích, lásce, práci, sesterství, dětech, mužích, rození i umírání, prostě všem, co život přináší i odnáší.

Babiččino láskyplné vyprávění jsem našla i v konstelacích. Pravda léčí, ať je jakákoli. Je důležité příběhy vidět, pravdivě je vyprávět, cítit je, přijmout, nesoudit, nenapravovat. Přináší to zdravé, vědomé spojení s předky a sílu pro život.
Šamani vypráví příběhy o síle, odvaze a lásce i příběhy o slabosti, zbabělosti a bolesti. Vědí, že vše má v životě své místo a zaslouží si respekt. Jedno není lepší nebo horší než druhé, prostě to je. Také říkají: „Nesuď nikoho, v jehož mokasínech jsi dva týdny nechodil.“
To si připomínám často, když se právě začnu rozčilovat nad stavem světa :-)

Jde prostě o to nehledat složitosti, umět naplno plakat bolestí, naplno skákat radostí a zároveň ani na jednom nelpět. Pravdivě a naplno být v přítomném okamžiku, jako součást většího celku, v přijetí všeho co je, takového jaké to je, v respektu k Univerzu, všem bytostem. Toto jsou principy, o kterých mluví i duchovní učitelé a mistři různých směrů, které konstelace pomáhají naplňovat a realizovat a které se snažím žít, jak nejlépe to právě jde.

Roční cyklus konstelačních večerů, kterým provázím v Prostoru 8, i víkendové semináře na různých místech republiky, mají za cíl toto všechno prakticky vnést do našich životů, zvýšit povědomí o tocích energie v rodech a navrátit se ke kořenům a podstatě nás samých. Mně to přijde smysluplné a užitečné. Možná to přinese něco užitečného i Vám

Těším se s Vámi na setkání, bude-li dáno…
Ida Sára K.

 

ODPOVĚDNOST ZA SVOBODU

OSHO
kniha: ŽIJTE NEBEZPEČNĚ
Obyčejné osvícení pro neobyčejnou dobu

V konečném důsledku jste to vy, kdo rozhoduje o tom, co se vám děje - vy jste tím rozhodujícím faktorem. Pamatujte si to. To je klíč. Pokud jste nešťastní, je to na vás. Pokud nežijete správně, je to na vás. Pokud něco promeškáte, je to na vás. Odpovědnost je jen na vás. Nebojte se jí.

Většina lidí má z odpovědnosti strach, protože nevidí druhou stranu mince. Na jedné straně je napsáno "odpovědnost", na druhé straně je napsáno "svoboda". Odpovědnost a svoboda patří k sobě. Pokud vás nutí žít v utrpení někdo jiný, pak se z něj nebudete schopni dostat - jak byste se mohli dostat z utrpení, když vás v něm drží někdo jiný? Dokud on sám nerozhodne, že vás utrpení zbaví, sami se z něj nikdy nedostanete. Ale pokud jste za své utrpení odpovědni vy, rozhodnutí je na vás. Pokud vás vaše trápení těší, trapte se nastotisíckrát - to není žádný problém. Užijte si to! Ale pokud se vám nelíbí, zahoďte ho. Udělejte si v tom jasno.

Lidé si pořád myslí, že by chtěli být šťastní, ale co s ím mohou oni sami, chudáci, udělat? Jsou zkrátka nuceni být nešťastní. To je naprosto absurdní. Nikdo nikoho nenutí - nikdo nikoho nemůže nutit být nešťastný. Člověk, který umí být šťastný, bude šťastný v jakékoli situaci. Nemůžete ho dostat do situace, na které by si nenašel něco, díky čemu by mohl být šťastný. A na druhé straně jsou lidé, kteří se naučili trik, jak být trvale nešťastní. Nemůžete je dostat do situace, na které by si nenašli něco, co je činí nešťastnými. Co chcete najít, to najdete. Život vám nabízí všechno, úplně všechno. Vy si vybíráte!
    
Slyšel jsem vyprávět tento příběh:
Dva muži se dostali do vězení. Byl úplněk, oba stáli u okna své temné cely. Po nebi se rozlévala stříbrná měsíční zář. Zrovna bylo období dešťů a za oknem bylo plno vody a páchnoucího bahna.
Jeden muž se pořád díval na měsíc, druhý se pořád díval na bláto. Muž, který se díval na bláto, se samozřejmě cítil velice mizerně. A muž, který se díval na měsíc, zářil, planul světlem; v jeho záři se odrážel měsíc, jeho oči byly plné krásy. Úplně zapomněl, že je ve vězení.

Oba stáli u stejného okna, ale vybrali si různé věci. Existují lidé, kteří, když jim ukážete keř růží, budou počítat trny. Jsou to skvělí počtáři, jejich matematika je logická a nikdy se nemýlí. A když potřebují spočítat tisíce trnů, je jasné, že si nevšimnou jedné rozkvetlé růže. Jejich vnitřní svět bude říkat: "Jak může mezi tolika trny vyrůst nějaká růže? To musí být nějaký podvod, iluze. To prostě není možné. a pokud přece jen, stejně k ničemu není."

A pak existují lidé, kteří vůbec nevědí, že růžové keře mají i trny - dívají se jen na růže. A při pohledu na růže vnímají jen jejich ušlechtilost, jejich krásu oslavující přítomnou chvíli. A připadá jim, že trny vlastně ani nevypadají jako trny, snad ani nepíchají. "Jak by mohly, když rostou na stejném keři jako růže?" Jejich mysl je zaměřena na květy a díky tomu se na trny začnou dívat jinak: začnou si myslet, že trny jsou tam proto, aby růži chránily. A najednou trny nejsou tak zlé a ošklivé, nejsou už tak nepatřičné, nejsou "proti" - a tak se rodí pozitiní postoj.

Je to jen na vás, můžete ze svého života udělat, co chcete. Pro osvícené vědomí je krásná dokonce i smrt. Pro neosvícené vědomí je ošklivý dokonce i život, všude vidí jen ošklivost. Pro osvícené vědomí existuje na světě jen krása a blaženost - pouze krása a blaženost, nic jiného.

Nejde však o to, jak proměnit ošklivost v krásu, bolest v potěšení, utrpění ve štěstí, ne. Jde o to, jak změnit nevědomí ve vědomí, neosvícený postoj v osvícený - jak změnit svůj vnitřní svět, své vnitřní bytí, jak se naučit říkat životu ano, jak nacházet pozitivní hodnoty, které život povznášejí, a odkládat negativní, které ho srážejí do bláta.

 

A to stejné slovy paní Míly Tomášové
sbírka básní "Průzračný svět"

"ŽIVOT JE KRÁSNÝ vždy,
i když je šedý,
na tom však záleží,
jak kdo naň hledí."