Články, úvahy, inspirace

JAK JSEM SE ROZHODLA ZŮSTAT A NEODEJÍT
8. září 2022
Ida Sára Keltnerová

 

 

Když jsem se v srpnu 2011 rozhodla odjet naslepo do přírody, bez plánu (na nádraží jsem si koupila jízdenku podle toho, jak se mi v hlášení vlaků líbily názvy stanic), bez mobilu, bez mapy, jen s informací kamarádce, která mi hlídala psa, že se vrátím za 5 dnů, a když ne, tak ať vyhlásí pátrání, jsem byla v situaci, kdy jsem se cítila bezpečněji o půlnoci na Václaváku plném podivných existencí než v noci v lese. To mi přišlo fakt blbě nastavený, ujetý a úplně mimo. Rozhodla jsem se to změnit a to tímto poněkud radikálním způsobem.

Bylo fakt hodně divný cítit se bezpečněji o půlnoci na Václaváku
plném podivných existencí než v noci v lese.

Byl to super pocit se pro tu cestu rozhodnout, nasednout do vlaku a jet. Vnímala jsem, jak jsem najednou živá, silná a na správném místě. Dokonce jsem dokázala mile a s vědomím si své duševní převahy, protože co ti lidi kolem mohou vědět, že, ó jak povýšené, odmítnout záchranářské a pečující tendence některých spolucestujících ve vlaku, kteří se mě snažili nasměrovat k tabulím s mapou v cílové stanici a pro které bylo to, co podnikám úplně mimo, ujetý a šílený. Možná o mě měli jen strach a jejich mysl nedokázala pobrat, proč někdo něco takového vůbec podstupuje a to dobrovolně.

Jedním bodrým týpkem z vlaku, který měl zajištěný od nádraží odvoz, jsem se nechala svézt několik kilometrů někam do kopců kolem Mariánských Lázní, do země nikoho, jak mi to tam připadalo, a vyrazila jsem. Vyrazila jsem prostě rovně, někam, kam mě nohy ponesou a srdce a duše potáhne, než přijde noc.

Skutečně transformační vision quest nebo pouť obsahuje výzvy, překážky, hraniční okamžiky.

Hned první noc jsem promokla na kost. Malá celta opravdu nedokázala zadržet proudy vody, které padaly z nebe a tekly i po zemi. Dlužno říct, že jsem neměla moc zkušeností s pobyty pod širákem ani se speciálním vybavením pro podobné akce. Ono je něco jiného jet na kole, které v pohodě uveze i normální stan, jídlo a několik litrů vody nebo jít do hor ve dvou a rozdělit se o věci a něco jiného jít sama, do neznáma. Takže jsem šetřila váhu, abych mohla mít raději vodu a nový šamanský buben zakoupený speciálně pro tuto cestu, než stan, čímž jsem tehdy nevědomky splnila další ze základních podmínek dobrého vision questu nebo poutě a to jsou výzvy a obtíže, které překonáváme.

To si to tak před narozením člověk představuje jednoduše
a pak přijde do života a nestačí se divit.

Já jsem si těch výzev a obtíží naložila pro tuto cestu hned několik, jak je ostatně pro mě typické. Když už, tak už, žádné troškaření. Něco v tom smyslu prohlásila i moje první astroložka, když se podívala do mého horoskopu. Tolik kvadratur a různých rozporuplných aspektů pohromadě ještě prý neviděla, ale že když jsem beranka, tak by mě to prý mohlo i bavit dávat to dohromady. Co už.
To si to tak před narozením člověk představuje jednoduše a někdo (třeba já) se ještě cítí dotčený, proč mu říkají, aby si toho tolik nebral, když na to přeci má a bude to brnkačka, ne? A pak přijde do života a nestačí se divit. Pokorně jsem už před pár lety uznala, že tam nahoře měli pravdu, že jsem byla pěkně nafoukaná a nenechala si poradit, ale že je teď všechny moc moc moc prosím, jestli by mi s tím pomohli, protože to sama fakt nedám.

Tebe by to mohlo bavit dávat v životě všechny ty rozpory dohromady,
i když takový horoskop jsem ještě neviděla.

Takže, v rámci těch výzev jsem promokla, mokrý spacák a batoh ztěžknul, byla jsem v naprosto neznámé krajině, pršelo pořád dál a já jsem se směrem, který mi připadal asi tak nejlepší možný, vydala hledat místo, kde bych mohla někde v suchu přečkat další noc.
Narazila jsem na vlakové koleje, které nabízely alespoň trochu přívětivý vrstevnicový profil (všude kolem kopce bez jakýchkoli cest), soustředila se na kroky, zněla uvnitř mantru, kterou jsem znala, dýchala jsem, měla v sobě obsaženou otázku: Kdo jsem? jako hlavní praxi pozorovatele a sebedotazování a zároveň jsem vnímala, co se mi děje v těle. Snažila jsem se být v přítomném okamžiku a nepodléhat myšlenkám a pocitům.
Šla jsem a šla, mokřejší a mokřejší, s dlouhodobým deštěm totiž ani pláštěnka nepomůže, máte mokré kalhoty, pokud tedy nemáte samozřejmě Goretex, což jsem tehdy neměla, teče vám do bot a nevíte, jestli je víc mokra z venku nebo potu zevnitř, a nikde žádný krmelec, žádná opuštěná vlaková zastávka.

Moment prozření, který si představujete, že se stane někde u šamanského ohně,
na vrcholku nějaké hory nebo někde na super retreatu a ono je to jinak.

Po několika hodinách jsem už začínala být na dně fyzických sil, psychicky jsem se držela jen tak tak, jediné co drželo dobře, byla ta vnitřní praxe. Naděje mi svitla, když jsem se dostala do nějakého menšího městečka a řekla jsem si, že si najdu přespání. Po několika dalších kilometrech, kdy jsem zjistila, že v kempu nemají volnou ani jednu chatku, jsem se pokorně vrátila úplně na začátek k penzionu, který jsem uviděla jako první, když jsem se vynořila z lesa, ale kde mi to přišlo tehdy pro mě příliš drahé zaplatit si noc.
Kdo znáte vnitřní vedení, zprávy a příležitosti, které nám Vesmír chystá do cesty, se jistě již teď smějete, až se za břicho popadáte. No, já se teda úplně nesmála a modlila se, aby tam měli místo, protože jinak už jsem nevěděla, co dělat. Tehdy jsem ještě nebyla tak zkušená a otevřená tomu, abych třeba požádala někoho o přespání jen tak. A oni to místo měli!

Obrovské kusy duchovní pýchy, nameditovaného ega a kdo ví čeho ještě
se tam rozpadly totálně na kusy.

Vyndala jsem z peněženky několik stokorun, převzala klíč od pokoje a odebrala se k vytouženému suchu. A tam se to stalo, moment prozření, který si představujete, že se stane někde u šamanského ohně, na vrcholku nějaké hory nebo někde na super retreatu a místo toho jsem odemkla pokoj v penzionu a tak jak jsem byla, jsem padla na kolena na takový ten hrubý zátěžový koberec na zemi a s pohledem na obyčejnou povlečenou postel se složeným ručníkem mi začaly téct proudy slz a já jen děkovala za tu suchou postel, střechu nad hlavou, teplou vodu a za prostor pro bezpečný spánek. Obrovské kusy duchovní pýchy, nameditovaného ega a kdo ví čeho ještě se tam rozpadly totálně na kusy tváří v tvář úctě k základním věcem potřebným v té chvíli pro moje tělo.

Začala jsem fungovat v jiné realitě a dimenzi.
Začala jsem se znovu cítit bezpečněji v lese než mezi lidmi ve městě. 

Druhý den vysvitlo sluníčko a já se vydala na pokračování mé poutě už v docela jiné realitě a dimenzi. Otevřelo se mi vnímání sebe a prostoru, vnitřní vedení, spojení v celek s přírodou a vším, co mě obklopovalo.
Přirozeně jsem tak nalézala dobrá a bezpečná místa na spaní, místa plná malin v lese, potůčky s čistou vodou na pití i na umytí, objevil se např. neomylný pocit, kdy se blíží změna počasí a kdy se schovat před blížící se bouřkou, vědět a přijmout možnost, že do mě může uhodit blesk, vyhnout se divným místům, dojít k lidem, kteří mi dají vodu na cestu a ještě se podělí o odpolední koláč, dojít na místo síly k osamělému stromu na kopci s kroužícími káňaty kolem a spoustou jejich per na zemi, k tomu stejnému stromu, s kterým jsem na obzoru na dálku rozmlouvala hned první večer a najednou jsem se u něj za 3 dny ocitla, spát v bezpečí pod větvemi smrku sahajícími až na zem a vědět, že jsem v úplně jiném časoprostoru a neviditelná pro houbaře, kteří to ráno chodili kolem po lese, nezapalovat oheň a být jen organicky a v respektu propojená s lesem a zemí kolem mě, zvířaty i dalšími jemně hmotnými obyvateli.
A tak se stalo, že jsem se začala cítit bezpečněji v lese než mezi lidmi ve městě. Konečně vše bylo znovu na správném místě, znovu spojené a napojené na zdroj.

Návrat byl hrozný. Co v tomto světě dělám? Jak budu žít dál?

A přišel den návratu. Počkala jsem si na autobus jedoucí k vlaku a začala se vracet. Neptejte se, jak jsem našla zastávku, prostě našla. Požádala jsem o to, abych se mohla vrátit ve smluvený den a tak se i stalo. Návrat byl naprosto hrozný. Moje vyčištěné a vyladěné smysly, mysl i duše trpěly. Bylo to až neskutečný, jak mi smrděly auta, jak mi ve městě přišlo všechno špinavé, studené, betonové, hranaté a nesmyslné. Nechápala jsem, co v tomto světě dělám, jak budu žít dál, zoufalství a touha vrátit se do lesa, kde mi bylo tak dobře. Kdo to zná a zažil něco podobného?

Rozhodla jsem se zůstat a neodejít.
Rozhodla jsem se poslechnout vnitřní hlas, být člověkem a vrátit se do města.

Ve vlaku mi tekly slzy, které jsem se ani nesnažila zadržet. Bylo mi v tu chvíli úplně jedno, jestli mě někdo vidí nebo co si myslí. Šlo o můj život, tak co. A pak se ve mně rozezněl hlas, o kterém se prostě nepochybuje. Ten hlas mi řekl, že teď není mým úkolem žít v lese, teď je mým úkolem vrátit se do města a to všechno, kdo jsem, co znám a umím žít tam, přinášet to dalším lidem a já jsem to přijala. Oplakala jsem to, ale přijala. Rozhodla jsem se zůstat a neodejít. Rozhodla jsem se ještě o kus víc se stát člověkem a konečně přijmout svou pozemskou existenci jako fakt, začít ji brát vážně, začít brát vážně život. Což neznamená vzdát se humoru, to ne, jen člověk prostě dospěje a najednou ví, že není jedno, jak ten život naplní.

Člověk, elfka, přírodní Bytost, šamanka, Bytost z Vesmíru?

Tehdy jsem ještě neměla na vědomé úrovni vyjasněné moje inkarnace a spojení s říší elfů a dalších přírodních Bytostí, šamanské kořeny a taky domov Duše hvězdných předků, ale ten pocit, že jsem někdo, kdo pozoruje svět a není jím, vědomí zkušeností ještě jiných než lidských, tam bylo už tehdy. Třeba to znáte, jaké je to blaho si na to vzpomenout.
A také ještě mnohem dřív, když jsem někdy před svou třicítkou koukávala na nebe a plakala steskem po domově, život byl pro mě někdy těžký a zároveň jsem ho milovala, ale nechtělo se mi tu vždycky být. I tehdy jsem se rozhodla zůstat a neodejít. Moc mi tehdy pomohly meditace a společenství stejně naladěných lidí, díky čemuž mimo jiné proběhly další rozhodnutí v tom, jak se do svého života ještě víc zapojit a dokonce ho začít tvořit.

Nechtělo se mi tu vždycky být, život byl těžký,
ale zapojila jsem se a začala svůj život i tvořit.

Od té doby jsem se rozhodla podobně ještě mnohokrát ve větších či menších věcech. Na dalším vision questu v horách jsem se např. při jedné noční bouři potkala reálně s pocitem, že teď můžu umřít, když kolem práskaly blesky do země a já neměla možnost někam odejít. A tak jsem se modlila, ne ze strachu, byla jsem připravená i umřít, ale najednou jsem věděla, že se mi chce žít, že tady chci být, i když je to někdy hodně těžký. Poprosila jsem, jestli je to možné a je to součást mé cesty, tak ať to přežiju a jestli ne, tak ne. A tehdy se kolem mě rozsvítilo a jak jsem ležela v klubíčku pod celtou, ucítila jsem i fyzicky dotek nějaké Bytosti, která mě v tu chvíli celou obejmula a zahalila do bezpečí.

Byla jsem připravená umřít v noci v horách a najednou cítila,
že se mi chce žít a ucítila bezpečné obejmutí.

Teď mám za sebou přes rok trvající vision quest v každodenním životě, který obsahoval mnoho výzev, rozpad úplně všeho, o co jsem se do té doby i iluzorně opírala, rozpad vztahů, smyslu, nezdravě nastavených vnitřních částí, sklonů osobnosti, karmy, v jednu dobu dokonce i spojení s duchovními Mistry a sférami. V mém nitru nezbylo vůbec nic z toho, kým jsem byla dřív.
Chvílemi to bylo fakt hrozný. Neviděla jsem cestu před sebou, ani to pomyslné světlo na konci tunelu a byla jsem sama. Byly chvíle, kdy jsem si říkala, jestli by mi nebylo líp, kdyby to skončilo, kdybych třeba umřela na covid, ale to prostě neprošlo.

Rozhodla jsem se vypít ten kalich hořkosti a beznaděje až do dna.

Opět jsem se rozhodla zůstat a neodejít. Rozhodla jsem se dál pracovat a dělat věci, které umím, i když jsem nevěděla, kam to povede a co se bude dít dál, a to ve chvíli, kdy jsem měla chuť všeho nechat a jít pracovat třeba někam na poštu nebo tak něco.

Zmizel ten vnitřní pohyb, touha pomáhat, nedávalo to smysl v širším rámci. Ty jednotlivé chvíle konkrétní změny u někoho, koho jsem provázela, smysl dávaly, ale hned potom se to zase rozpadlo.
Rozhodla jsem se vypít ten kalich hořkosti a beznaděje až do dna. Rozhodla jsem se proměňovat své stíny, uvidět na slepá místa, podívat se pravdivě i na to, co bych na sobě nejraději neviděla a pak začala přicházet opět pomoc, vedení a Milost.

Začala přicházet pomoc, vedení a Milost.
Rozhodla jsem se zůstat a neodejít,
hrát hru na realitu světa a přitom se k ní nepřipoutávat.

Při pobytu ve tmě v červnu, který jsem pojala jako přechodový rituál, jsem uviděla i ucítila iluzornost celého světa, když se mi po výstupu ze tmy všechno doslova rozpadlo před očima a dokonce i pod rukama. Opět nic nedávalo smysl, proč vůbec něco tvořit, něco dělat, k čemu? A po chvíli beznaděje opět Světlo a přijala jsem novou výzvu, abych viděla smysl v tom, být tím, kým jsem, na své úrovni Poznání, hrát hru na realitu světa a přitom se k ní nepřipoutávat, nebýt jejím otrokem, pomáhat v tom i ostatním, kteří o to stojí a přitom nelpět ani na té úrovni Poznání, ani na té pomoci a být připravená kdykoli to opustit a pohnout se na úroveň jinou. Opět jsem se rozhodla zůstat a neodejít.

Je blbost trpět v něčem nepřirozeném, obětovat se pro svět
a dělat, že člověk nemá dary a schopnosti získané v jiných říších, světech a životech.

Toto období jsem završila teď několika dny na přelomu srpna a září v přírodě u Berounky, v půjčeném karavanu od kamaráda. Potřebovala jsem akutně ven a taky do samoty, doma jsem už nemohla ani dýchat a té pozornosti k druhým už bylo najednou moc.
A znovu stejný pocit jako před 11 lety. Zůstat a neodejít. Jen s tím rozdílem, že dnes už vidím, že je v pořádku být jak v té civilizaci a světě, tak otevřeně přiznávat, že doma jsem někde úplně jinde, že být v přírodě bytostně potřebuji, že nejde o to trpět v něčem, co není přirozené, "usloužit" se a obětovat v pomáhání těm, kteří ani nechtějí, že i člověkem jsem jen na přechodnou dobu a hlavní zodpovědnost mám k Sobě, Duši, Srdci, ne ke světu.
Člověk, žena a přitom se všemi dary a schopnostmi získanými v jiných říších, světech a životech, které jí byly jako užitečné pro tento život ponechány, protože ani na schopnostech není dobré lpět, schopnosti samy o sobě totiž štěstí nepřinesou, to dokáže jen spojení se Sebou v Podstatě.

Jde o to tvořit okolnosti svého života, prozařovat je a transformovat
místo toho je jen přijímat, přizpůsobovat se a čekat, co se stane dalšího.

A když toto všechno vím a přijímám a žiju, tak se ještě víc ukazuje rozdíl mezi tím, když člověk tvoří a vytváří okolnosti svého života, prozařuje a transformuje ty stávající místo toho, aby jen přijímal a přizpůsoboval se tomu, co se mu děje a snažil se připravit na to, co se může stát v budoucnu.
Můžeme si vybrat, v jaké realitě budeme žít, jakým způsobem k ní přistupovat, jakým způsobem využívat svou energii, čas, dary a schopnosti. Je blbost dělat, že je nemáme nebo se s nimi nepropojit, nespojit se s Podstatou Sebe, která je ještě za Duší a dary a talenty.

Můžeme si vybrat, v jaké realitě budeme žít a jakým způsobem využívat svou energii, čas a dary.

Proto na nové rovině dělám to, co dělám, i jako svou práci a přínos světu. A na nové rovině podporuji práci těch, kteří dohlédnou a vedou ještě o velký kus dál, než kam dohlédnu a vedu já. Mrkněte sem.

A to jsem si po 11 letech znovu na nové úrovni v otočce spirály vyjasnila a v tom je teď moje síla i můj klid. (Číslo 11 pro mě mimo jiné hodně znamená, proto to tady tak vyzdvihuju.)

A kdy jste se vy rozhodli zůstat a neodejít? Kdy jste se vy rozhodli pro život, pro Sebe?
Kdo jste? Kde jste vy doma? Jaká je paměť vaší duše?
Napište mi to, vznikne z toho spojení a budeme o sobě vzájemně vědět.

Daniel Landa ve skladbě Touha o tom ledacos zpívá:-)
 

 

ILUZE ONLINE SEBEROZVOJOVÝCH KURZŮ A KURZŮ PRO ŽENY
11. července 2022
Ida Sára Keltnerová

Dnes jsem se pokusila o zajímavý, neotřelý a provokativní předmět mého newsletteru. "Sundejte své šněrovačky aneb rituál rozkvětu".

Za prvé mě to baví a ráda bych do všeho, co dělám, vnesla i v pojmenování větší hravost, lehkost a humor (na živo při provázení mi to jde dobře),
za druhé mě baví trochu provokovat, když si vezmu, co všechno se učí v kurzech online marketingu,
a za třetí i na sobě zkoumám, co vlastně na nás, na naše mysli a emoce funguje a k čemu jsme již v tom všem přehlcení neteční.

Pozoruji již nějakou dobu, co se děje na poli online kurzů, seminářů, sociálních sítí, newsletterů. Poslední dobou mi to připomíná spíš Divoký západ, kde můžete do zítřka nebo nejpozději do měsíce vyřešit zázračnými metodami celý svůj život, stanou se zázraky a všichni budou již navěky šťastní. Kdokoli tam může cokoli nabízet a kdokoli se na cokoli pohodlně přihlásit.

Moje zkušenost za těch spoustu let svého života, seberozvoje, meditací a také provázení druhých je jiná. Žádné instantní, zázračné a rychlé řešení neznám. Jen poctivou cestu, která nemusí být nutně dřina a spousta práce, ale určitě vyžaduje poctivost. Poctivost v záměru, vytrvalost a každodenní rozhodování. Vyžaduje pravdivost o tom, že přicházejí vrcholy, ale i časy pochybností, stagnace a propadů. Vyžaduje lásku k sobě a vnitřní sílu odolat snaze být jako někdo jiný a hledat svou jedinečnou cestu, hodnotu a místo ve světě.

Vidím, jak se zneužívají slova, která tím ztrácejí svůj obsah. Trvalo mi hodně dlouho, než jsem si před lety dovolila poprvé říct, že provázím rituály. Pro mě to totiž znamená opravdu hlubokou práci na mnoha úrovních, ke které člověk musí mít zkušenosti, vnitřní sílu, pokoru a vědomé spojení s jemněhmotnými světy. Dnes se toto slovo používá téměř pro cokoli, co používá nějaké rituální předměty nebo má zajímavou podobu.
Podobný osud potkal slova vědomě, spirituální, průvodkyně, mentorka, láska, v souladu, být sám sebou, spojení, hloubka a dokonce také ženský kruh a ženská cesta.

Vidím, jak to, co se nazývá ženským např. v podnikání, tvoření nebo seberealizaci znamená to, že se pracuje s ženskými tématy nebo jsou tam spolu ženy, ale dělá se to mužským lineárním způsobem orientovaným na výkon, v tlaku, nebo se to rozplizne a překlopí do slepičení a ze skutečného ženského principu tam toho mnoho není. Skutečný ženský svět je přitom taaak nádherný! A přitom má tak málo společného s tím, co si oblékáme, jak se líčíme, co tvoříme, i když určitě to pomáhá, když si dovolíme i v těchto oblastech změnit své zvyky a zkusit experimentovat. Obdivuji ženy ve všech podobách od jemných víl až po rázné motorkářky.

Podobně kurzy, které slibují spojení se sebou neprovázejí k sobě, ale naopak vytahují pozornost ven. Ty, které slibují svůj rytmus, ho nakonec neumožňují. Ženy, které vyzývají k uvolnění a otevřenosti neprojít vším, co kurz nabízí, to vlastně samy u sebe neznají. Jak by taky mohly, to se nestane přes noc. Systém, který je zvyklý na výkon potřebuje čas, aby se uvolnil a přeprogramoval. Možná ani nepotkaly žádnou ženu, která by to skutečně žila, spíš potkaly hodně těch, které si to o sobě myslely a říkaly. Jenže, ono je to cítit. Vedle takové ženy se uvolňujete úplně přirozeně, protože ze sebe uvolnění vyzařuje.

Vím, že je velmi obtížné toto všechno do online kurzu dostat, obzvlášť do toho bez živých zoom setkání. Proto čím dál víc začínám rozlišovat. Vidím možnosti online světa, které přináší, a sama online aktivity nabízím a budu nabízet. Zároveň ale doceňuji čím dál více kvality fyzického setkání, které jsme dříve brali za naprosto samozřejmé.

Doceňuji ty, kteří skutečně učí a provázejí v hloubce a ve vnímání všech souvislostí.

Doceňuji ty, kteří jsou ochotní potkat se se skutečnými lidmi napřímo a skutečně na míru provázet každého jednotlivce a každou skupinu podle toho, co v danou chvíli opravdu potřebuje.

Doceňuji ty, kdo provází online kurzy a mají v sobě dostatek pokory přiznat, že tam všechno nevyřeší, a když se někomu otevře nějaké vnitřní téma nebo proces, tak mu doporučí, kam se obrátit. Měla jsem teď několik klientek z tohoto prostředí. A i když to byly poměrně moudré, vědomé ženy, tak mi dalo dost práce, energie a času, aby se u mě přibrzdily, uvolnily, začaly vnímat i své tělo, pocity a mohly jsme skutečně na něčem pracovat. Bohužel nejčastěji se taková žena dočká podpory ve formě pokračuj v kurzu, věř procesu a dělej akční kroky. Což má taky své opodstatnění, protože když se my ženy dostaneme třeba do role oběti, tak to stojí taky za to. Jenže to je právě to umění zkušené průvodkyně, která to rozliší, jestli ta žena potřebuje péči, jemnost a provázení nebo jestli potřebuje popostrčit, povzbudit a vytáhnout z jejích zvyků i přísným způsobem.

Doceňuji ty, kterým stojí za to vynaložit úsilí a přijet na fyzický kurz nebo seminář.

Doceňuji jejich opravdovost a ochotu skutečně se proměňovat. Ty věci, které se dozví ve videích, je potřeba také někde praktikovat a rozvíjet. Jak chcete proměnit vztahy s lidmi, svou sebedůvěru, sociální a emoční dovednosti, komunikaci atd., když budete sami v obýváku se svým počítačem?

A tak jsem si mimo jiné začala trochu hrát a moje heslo poslední doby je: "Co v online kurzech nezažiješ a přitom tak moc potřebuješ, to tady dostaneš na počkání." :-)
Zase trošku hříčka a zazrcadlení toho, co se používá po kýblech v online byznysu.

A ta prázdná slova dál používám, protože zatím neznám lepší a výstižnější a věřím tomu, že kdo potřebuje jejich obsah takový, jak ho vnímám já, tak to ucítí nebo se zeptá. :-)

Přeji nám, abychom si ve všem, co je nám nabízeno, našli svou vlastní cestu, abychom co nejdříve získali zkušenosti a tím si vyjasnili, co chceme a co ne, a celému světu přeji zdravý rozum, schopnost rozlišování a hlavně skutečné životní hodnoty. Ty naše, vlastní, pro každého jedinečné.

 

MILIONÁŘKA Z CHATRČE

5. května 2022
Ida Sára Keltnerová

Přijde mi to tak strašně dávno a přitom je to jen 8 let, kdy se mi změnil celý život a to hlavně ve vztahu k penězům, práci, mé hodnotě, sebedůvěře a hojnosti.

Tehdy jsem byla už 6 let na volné noze a téměř všechny peníze, které jsem vydělala jsem okamžitě investovala do seberozvojových seminářů, výcviků a meditací, které pro mě byly absolutní prioritou a téměř jedinou smysluplnou věcí, která mi přinášela pocit, že žiju. Neměla jsem žádné finanční rezervy, peníze našetřené z doby působení ve farmaceutickém byznysu byly dávno pryč a já jsem pořád doufala, že se nějakým zázrakem finanční tok zvětší.

Prošla jsem podnikatelskými kurzy, ale neudržela směr a koncentraci, chyběly mi zkušenosti a investice do podnikání, marketingu nebo mentoringu byly úplně minimální.

A tehdy se to stalo. Po třech letních měsících mého vysněného pobytu s mou duchovní učitelkou, na který jsem si ještě půjčila, mi prostě došly peníze a kontokorent už nešel navýšit, protože jsem si nepohlídala platby a účet se mi asi na dva dny dostal do mínusu.

Přišel obrovský šok, paralýza a strach z toho, co bude dál? Strašně jsem se styděla, bála se to někomu přiznat a hrála si na statečnou.

Pak jsem ale už musela s pravdou ven a byla to právě ta moje duchovní učitelka, která mě jako první začala učit, jakým způsobem zacházet vědomě s penězi, jak podporovat hojnost, jak přenastavit svůj mindset (jak se tomu dnes říká, i když různé duchovní nauky a později i terapie s tím pracují už tisíce let), jak tvořit a pracovat po žensku v plynutí, cítění, jemnosti a přitom ve vědomí si své hodnoty, umění koncentrovat se a stát nohama pevně na zemi. Vlastně štěstí v neštěstí.

Od té doby uplynulo 8 let a moje vnitřní nastavení a také reálné vnější okolnosti a kroky směrem k práci, penězům, tvoření a hojnosti jako takové jsou úplně jinde. Peníze už pro mě nejsou nějakými imaginárními čísly na účtu nebo dokonce původci všeho zla na zemi, ale jsem vděčná, když ke mně přichází a já mohu dělat to, co potřebuji a také to, co mám ráda a také mohu dobře zaplatit lidem okolo mě a podporovat tak i jejich vědomí vlastní hodnoty. (Kromě toho mě baví moje obálky, do kterých rozděluji krásné bankovky a dělá mi radost, když jsou pěkně naducané a pak další radost, když po nich jen sáhnu a vím, že v té obálce je dost přesně na to, co potřebuji).

Když mluvím se ženami kolem mě, tak vidím ty, které chtějí změnit práci, nechtějí už být v zaměstnání nebo v mužsky nastaveném byznysu, ale bojí se té změny, nedůvěřují své schopnosti samostatně něco tvořit, aby to nebyl jen stres. Některé tu změnu už udělaly, řídí se hlavně intuicí a plynutím a jsou zklamané, že peníze nepřichází tak, jak čekaly a dokonce jim začne stagnovat i tvořivost. Stejně jako já vyměnily jeden extrém za druhý a ono se to prostě někde projeví. Jiné jsou na cestě a daří se jim postupně proud hojnosti a tvoření zvětšovat a další už jen ladí formu a rozšiřují si možnosti.

Když jsem před 2 lety tvořila témata pro roční cyklus večerů pro ženy, řekla jsem si, že téma peněz, hojnosti a práce tam musí být, stejně jako v cyklu konstelačních večerů, protože je moc důležité a může tolika ženám pomoct.

Nejsem milionářka, ani vás nenaučím, jak se jí stát. Ještě pořád se posunuji na své cestě vpřed. Nejsem už ale ani tou ženou, která byla na hraně a blízko té chatrči z nadpisu tohoto příběhu, ke kterému jsem se inspirovala filmem Milionář z chatrče, který vřele doporučuji. To co ale určitě můžu, je sdílet svůj příběh, zkušenosti, provázet příběhy dalších žen, vytvářet prostor pro inspiraci, zkušenosti, pravdivost, podporu a dodání naděje, víry a také užitečné rady.

Proto se těším na všechny ženy, které potkám ať už na ženském kruhu nebo konstelacích či individuálních sezení, na jejich příběhy a také na nové možnosti, které se jim tím v životě otevřou.

Přeji všem ženám štěstí, lásku a hojnost.

 

POMOC NEBO ZACHRAŇOVÁNÍ?

18. 3. 2022
Ida Sára Keltnerová

V poslední dny jsem natočila 3 krátká videa Jděte na procházku ve spojení s moudrostí přírody. A při těch procházkách mimo jiné jsem myslela na ty, kteří nyní pomáhají ukrajinským rodinám u nás.

Většina lidí, kteří sami na vlastní pěst pomáhají nebo začali spontánně organizovat pomoc lokálně, nebo se přidali k různým organizacím nebo o celé situaci hodně diskutují či přemýšlí, totiž nemají žádné výcviky ani školení pro pomáhající profese, trénink na zvládání krizí ani psychologické vzdělání.

Moc si přeji, aby nezapomínali sami na sebe, na své rodiny, na své vztahy, aby se nenechali příliš vtáhnout do příběhů lidí, kterým pomáhají, do celé té vibrace války, boje, strachu. Vidím v příspěvcích na FB i kolem sebe tu nutkavost pomoct, jak velké to pro ty lidi je, jak jsou v tom vtažení, jak vynakládají energii a úsilí v míře, která je ale udržitelná jen krátkodobě. 

Je velmi křehká hranice mezi vědomou pomocí a mezi zachraňováním, vyčerpáním až vyhořením, o kterém jsem psala článek na podzim. Psala jsem tam i o rizikových faktorech pro vyhoření a jedním z nich je velká osobní angažovanost, idealismus a ještě další, které v současnosti plošně vidím kolem sebe. Přečíst si ho můžete tady. (je třetí odshora)

V době krize a také v pomáhání ostatním nebo zapojování se do diskuzí jsou nastražené pasti, do kterých je snadné spadnout i pro zkušené „pomáhače“ a „diskutéry“ natož pro ty nezkušené.

Na pomáhání obzvláště v krizi je například velmi lákavé zažívat tu potřebnost, smysluplnost, to probuzení a vytržení z běžného toku dnů, cítit se užitečný, mít dobrý pocit sám ze sebe, zažívat u toho pospolitost, sounáležitost a spolupráci, nové kontakty a přátelství, vděčnost od těch, kterým je pomáháno, pocit, že je člověk součástí a ovlivňuje dění ve světě, probouzí se pocity, emoce, naskočí adrenalin.

Krize jednoznačně probouzí. Najednou jsou jasné priority a vše ostatní jde stranou, člověk se zkoncentruje, objeví v sobě skrytou sílu, odvahu a jasnost, cítí se unavený ale přitom tak živý, má obrovské nasazení pro danou věc a energii, kterou dlouho nezažíval.

Do toho všeho vstupují ještě i skryté vlivy, kterými v tomto případě jsou jednoznačně nezahojená zranění naše a našich předků v souvislosti s ruskou invazí v roce 1968, celou dobou totality, pravděpodobně i trauma z Mnichovské dohody a kdo ví čeho ještě, a ve své podstatě je to pak i o tom, že vlastně tak trochu zachraňujeme sebe a své předky, i když to vypadá jako pomoc ven. K tomu si připočtěme zranění z osobního života, různé křivdy, pocity nedostatku, nesebehodnoty, potřebu něco někomu dokázat, zasloužit si lásku a respekt apod.

Naše reakce pak nejsou vědomé a klidové. Jsou to řetězové reakce na spouštěče, které jsou podobné tomu, co jsme zažili my nebo co známe z historie a tady už nemůžeme ani náhodou mluvit o svobodném a vědomém rozhodnutí se a taky to dřív nebo později člověka vyčerpá a ztrácí víc a víc sám sebe.

V takovém nastavení je to reakce traumatická, šoková či stresová a taková reakce se vyznačuje právě vysokou mírou emocí, vyhraňováním se, černobílým a zúženým viděním, nevidí se tzv. napravo ani nalevo, nutkavostí, neschopností vnitřního odstupu, zachraňováním, vtažením do situace, přehnanými reakcemi na běžné podněty, přetížením, nechutí řešit běžnou životní agendu, která je vnímána jako zátěž, braním si všeho osobně, velkým osobním vkladem, odsunutím svých potřeb na druhou kolej, schopností útočit, bojovat, (pro někoho je to i útěk a zamrznutí často zaměňované za nadhled, ale i to je šoková reakce, skutečný nadhled obsahuje i schopnost dívat se na to, co se děje a cítit) a také adrenalinem, který ale nezapomínejme, že je stresový hormon, má zajistit člověku, aby se v případě nebezpečí dovedl zachránit nebo bránit a když se tak stane, tak má následovat fáze vybití stresu, odpočinku a regenerace. To se ale teď neděje.

Naopak, vidím kolem sebe spoustu lidí, kteří úplně nebo hodně omezili dělání toho, co mají rádi, ruší naplánované akce, netráví čas s rodinou, odsunuli své osobní potřeby do nedohledna, myšlenkový a emoční prostor zabrala válka, a já myslím na to, v jakém stavu možná budou za měsíc, za dva. Vyškolení lidé v pomáhajících profesích tyto mechanismy znají a přesto i jim hrozí vyhoření a co teprve těm, co toto neznají?

Možná v někom vyvstane i otázka, jak to, že stejnou měrou nepomáháme potřebným i běžně? Protože tam možná chybí ten faktor krize, aktivovaných zranění, adrenalin z pocitu ohrožení a všechny ty nevědomé zisky z krize a konfliktů plynoucí?

Máme často tendenci obviňovat někoho venku, říkat, jak je to hrozné, jak to, že se války pořád opakují, jak to, že se lidstvo nepoučilo, ale na určité rovině je to možná i tak, že spousta lidí podvědomě po krizích a ohrožení vnitřně touží, vyvolávají vědomě či nevědomě konflikty, dramata a život ohrožující situace ve větším či menším měřítku, protože je probírají k životu, aktivují je, řeší si přes ně svá nezahojená zranění a naplňují své potřeby.

Divili byste se, kolik třeba i partnerských hádek je vyvoláno jen proto, aby se něco dělo, aby proudila energie, protože drama přece znamená lásku a vášeň, a taky protože se partner zrovna dotknul našeho červeného tlačítka pozor, pozor zranění. Potíž je v tom, že tento způsob má opravdu hodně vedlejších a nežádoucích účinků.

Proto mi stále více dává smysl věnovat se vnitřním tématům, podívat se na svá vnitřní nastavení ať už vůči rodičům, sourozencům, širší rodině, partnerskému životu, sami k sobě, své sebehodnotě, sebelásce, dopřát zraněním zahojení, přát klid a mír do minulosti naší i předků, všech historických událostí, věnovat se všemu, co nám umožní zvýšit si energii, rozšířit mysl a vědomí, regenerovat, vyživovat se, vnímat a udržet si svou vnitřní i vnější integritu, meditovat, tvořit, chodit do přírody, sportovat, tančit, hrát si, vařit a dobře jíst, něco spravovat a kutit, pracovat na zahradě, jet na výlet, udělat něco nového a nečekaného, koupit si kytky nebo je koupit své ženě, jít do sauny, na masáž, číst si, hrát s dětmi pexeso nebo jim fandit na fotbalovém zápase atd. Prostě dělat věci, které máme rádi.

Takový člověk je totiž potom mimo jiné mnohem méně ovlivnitelný čímkoli, co se děje v okolí, nenaskočí na nejrůznější hry, drží se sebe sama a stojí si sám sobě za to, aby byl šťastný v jakékoli době.

I proto s vámi ve vděčnosti sdílím videa Jděte na procházku, i proto neruším ba naopak o to více doporučuji konstelační večery, ženský kruh, konstelace, masáže i práci s myslí v rámci NLP z toho, co nabízím já, a také aktivity přátel a těch, kteří mě inspirují.

Přeji nám všem co nejvíce nadhledu, klidu, míru a kontaktu se sebou, cítění, vnitřní síly a jasnosti, hooooodně lásky na zahojení všeho, co je možné v nás i v našich rodech i rodech ostatních a také hoooooodně péče o sebe sama:-)

A malý tip na závěr.
Zkuste začít třeba tak, že se na chvíli zastavíte, několikrát se nadechnete a vydechnete, uvědomíte si a ucítíte své nohy, tělo, srdce, můžete si tělo i pohladit, promnout svaly, obličej, vlasy a potom se postupně zeptáte sami sebe: „Co teď opravdu potřebuji pro sebe? Co potřebuje moje tělo? Co potřebuje moje mysl? Co potřebuji jako duše?“ Necháte přijít odpovědi a alespoň jednu věc z toho uděláte:-)
A takové zastavení a udělání něčeho jen a jen pro sebe si dopřejete alespoň 1x každý den:-)
Může to být úplná maličkost a přesto udělá velký rozdíl v tom, jak se budete na konci dne cítit.

V přání všeho dobrého
Ida Sára K.

 

ZIMNÍ A NOVOROČNÍ ZAMYŠLENÍ, RYTMY, ZASTAVENÍ A ODPOČINEK

12. 1. 2022
Ida Sára Keltnerová

Milí přátelé,
srdečně vás zdravím od psacího stolu, kde pro Vás píši jakési novoroční a zimní zamyšlení. Když vzhlédnu od obrazovky a klávesnice a podívám se ven, vidím kromě krásně modré oblohy a sluníčka také sýkorky na keři šeříku hned za oknem, které na něm zobou semínka přinesená z krmítka. Vždycky jen jedno semínko, přeletět na keř, sezobat, přeletět zpátky na krmítko, vzít si další semínko a zase na keř, a tak dále. Pravidelný, jednoduchý, krátký rytmus, po troškách. Všimli jste si, že třeba kos to dělá úplně jinak? Ten si ke krmítku doletí, sedne si tam a zobe, zobe, zobe. Je tam tak dlouho, dokud nemá dost, a pak odletí. Nejdřív jsem si říkala, že to tedy není úplně fér, že tam v tu dobu nikoho dalšího nepustí a hlavně u toho spoustu semínek vyhází z krmítka na zem (člověk je tam sype a on s nimi plýtvá), než jsem uviděla pěnkavy, které je pod krmítkem sbírají. Aha, zase důkaz toho, jak je vše v přírodě propojené a v pořádku přesně tak, jak je.

Každý máme prostě jiný rytmus, jiné zvyky a strategie, které nám v životě fungují, ale někdy může být obtížné v záplavě různých informací, rad, návodů, názorů, knih, podcastů a videí vyjadřujících se k tomu, co je správné a co ne, najít, uvědomit si, ucítit a také si obhájit před okolím, ale kolikrát i sami před sebou, právě ten svůj rytmus, rychlost, intenzitu a způsob, jakým věci děláme, kdy pracujeme, kdy odpočíváme, co právě nám funguje, co je to nejlepší právě pro nás. I mně se nejdřív trochu nepozdával ten kosí způsob přístupu ke krmítku, vzpomínáte?:-)

Letos jsem se rozhodla důvěřovat svému rytmu a potřebám a dopřála jsem si úplné zastavení a klid přes Vánoce a Nový rok. Mimo jiné jsem hodně odpočívala, upletla jsem oooobrovský kus plédu a svetru, viděla spoustu oblíbených pohádek, filmů i seriálů, vypálila u toho spoustu svíček na stromečku i všude jinde, plnila krmítko slunečnicí a taky nosila jablka kosům pod něj, dopřála si pár opravdu klidných procházek, užila si pár tanečních a taky zpívacích podvečerů v obýváku (myslím, že máme se sousedy podobný vkus, zatím si nestěžovali), vařila jídla, která mám ráda i ta, která potřebují čas pobýt si přes noc v troubě, udělala svůj první domácí vaječný koňak (představte si, že je fakt super s jabkovicí, kde bych vzala doma rum, že), viděla se jen s rodinou a několika přáteli, někdy i půl dne nevěděla, kde mám telefon a bylo mi to jedno a za celou dobu neslyšela ani jedno seberozvojové video ani podcast a nepřečetla žádnou seberozvojovou knihu. Pustila jsem vše, co jsem dělala už automaticky, nevědomě a bez vnitřní radosti a impulzu, aby vznikl prostor ničeho a mohlo pak začít klíčit a narodit něco, co je opravdové, ať už je to cokoli.

Teprve tento týden pomalu začínám znovu pracovat, jít do většího kontaktu se světem a dál dávám hodně prostoru tomu, abych vnímala, co právě teď potřebuji, jaký je můj rytmus a nepřizpůsobila se rytmu dění kolem mě nebo tomu, co se kolem řeší nebo co by se dokonce mělo řešit, protože se to tak přece dělá. Nemám ale nic proti tvorbě novoročních wishboardů nebo různým kurzům, které teď startují. Na mě je jen prostě ještě moc brzo, já mám ještě zimu:-) (ostatně Hromice, nový začátek podle našich předků, jsou až 2. 2.). Potřebuji zpomalení, potřebuji načerpat do sebe ticho zimy a také ten obrovský prázdný prostor, který poskytuje, z kterého na jaře začne klíčení a růst, potřebuji si dopřát klidný prostor pro snění, regeneraci, ladění se a sbírání síly.

Včera, při první letošní konzultaci a provázení, jsem si uvědomila, jakou mi dělá radost a dává smysl, poskytnout tento prostor i těm, s kterými pracuji, přizvat do procesu to, co už umí, dát důvěru jejich vnitřní síle, moudrosti a zkušenostem. Ještě zřetelnější to je, když přijde nějaká „kolegyně nebo kolega“, kteří pracují s lidmi, provázejí, učí, mají toho hodně za sebou a často jen potřebují někoho, kdo by pomohl držet právě ten prostor, aby mohli projít tím, co potřebují. Žádné říkání, co by měli udělat nebo jak je to správně. Jen dát prostor, pomoct objevit, co už je, společně navrhnout možné cesty a podpořit je v chůzi po té cestě, kterou si vyberou. Pocítila jsem obrovskou vděčnost především k mým velkým učitelům Sofii Sarras a také Bhagatovi, od kterých jsem se právě toto mnoho let učila a kteří jsou zosobněním všeho, o čem píšu.

Děkuji i vám všem za všechna setkání v celém roce 2021, za vzájemné obohacení, učení se a inspirování, za důvěru, větší hojnost na mnoha rovinách, kterou mohu i díky vám prožívat, za rozvíjení toho, co nás spojuje místo toho, co nás rozděluje a také za mnohá obyčejná a přitom velká lidská setkání a podporu, která přišla i ve chvílích, které pro mě vůbec nebyly lehké a často i od těch z vás, od kterých bych to nečekala, takže jedno velké DĚKUJI! 

Přeji nám všem to nejlepší, co je možné, v celém roce 2022, hodně štěstí a také co nejvíce kontaktu sami se sebou, svým vnitřním rytmem a důvěrou v to, kdo jsme, s tím, co si přejeme pro sebe, ostatní i celý svět, takže jedno velké PŘEJI!

 

 

DUŠIČKY, PŘEDCI A LÁSKA, KTERÁ NEUMÍRÁ

31. 10. 2021
Ida Sára Keltnerová

Dnes je neděle, speciální sváteční klidný den. Čím jsem starší, tak tím více doceňuji její sílu a hloubku. Dřív jsem chtěla v neděli pracovat, provázet konstelace, protože jsem vnímala, jak v neděli je to uvolnění a klid cítit úplně ve vzduchu, jak je pro tu práci volný prostor, nic netlačí z venku. Stále ještě v neděli někdy pracuji a jsem v tom šťastná, ale čím dál více se stává i pro mě dnem svátečním, výjimečným, kdy mohu být hodně nablízko sama sobě, svému srdci, odpočívat, cítit se, doceňovat život, dělat to, co mám opravdu ráda. Je to pro mě den pomalu plynoucího času, času na odpolední kafíčko nebo čaj, které nejsou o kofeinu nebo teinu, ale o pohodě, klidu, zastavení a oslavě.

Dnes je neděle před Dušičkami, Svátkem všech svatých a já myslím na ty, kteří už jsou na druhém břehu. Držím u toho pomyslně své srdce jemně ve svých dlaních, kolébám ho a ono tak může hlouběji při vzpomínkách cítit. Cítím vděčnost za vše, co jsem s mými blízkými i vzdálenějšími mohla prožít. Vděčnost za lásku a moudrost babiček, dědečků, tet a strýců, za přátelství a lásku přátel a taky mých lásek. Ano, je to tak, už těch konců a smrtí pár bylo.
Někdy se mi ještě zasteskne, na chvíli něco trochu zabolí, někdy vystoupí slzy do očí, ale krásné na tom je, že v těch slzách je už mnohem víc lásky a vděčnosti než bolesti.
Myslím také na ty, a jsem jim vděčná, díky kterým jsem se začala s tématem smrti vědoměji setkávat, což je Bhagat, Sofie Sarras, John Hawken a Cesta domů. Jsem vděčná sobě, že jsem za tím šla a nepustila to a také jsem vděčná své nejbližší rodině, která k tomu přistoupila poměrně otevřeně, když jsem před lety začala přijíždět na návštěvy a začala mluvit o té možnosti, že nikdo z nás tady nemusí zítra být, tak co s tím teda uděláme:-)

Zajímavé je, jak ta konečnost dává věcem větší hodnotu a hloubku. Jak tou zkušeností, že když někdo odejde, tak že už ho neobejmu, nepodíváme se do očí, nedotkne se mě, neuslyším hlas, neuvidím, jak se hýbe, co a jak dělá, neuslyším příběh, radu, tak tou zkušeností roste docenění a vděčnost za každou jednotlivou zkušenost.
Všímám si, že když toto v sobě rozvíjím, tak se cítím být mnohem laskavější a dělám mnohem víc drobných maličkostí, které bych dělat nemusela a to i k úplně cizím lidem a cítím se z toho šťastná. Dojímá mě, když někdo něco takového udělá i pro mě nebo když jsem svědkem nějaké nezištné laskavosti mezi lidmi. Někdy stačí pozdrav, přání, ocenění, poděkování, drobná pomoc, vyjití vstříc, všimnutí si, pohled a někomu to může změnit den nebo i život. Nikdy nevíme, co právě prožívá člověk, kterého třeba před sebe pustíme ve frontě nebo se s ním dáme jen tak do řeči na zastávce, v obchodě, oceníme jen tak něco hezkého. Právě toto pro něj může být klíčový moment, který mu vrátí zpět důstojnost, naději, sebelásku, hodnotu, spojení se světem, lidmi.

V souvislosti s lidskostí cítím čím dál větší respekt k životům svých předků a v poslední době nejvíc ze všeho mnou zní: „Oni byli taky lidi.“ Vlastnosti, které mi dřív vadily, nebo jsem se za ně styděla, že v našem rodu jsou (některé z nich, jak jinak, mám poděděné nebo chcete-li přijaté i já), tak už mi vadit přestávají a stud mizí, protože tak to prostě je. Toto jsou moji předci, moje rodina, toto jsem já a jsem hrdá, že jsem se narodila právě k nim, právě sem, právě do této zkušenosti.
Zajímavé je, že v tomto přijetí a docenění mohu jasněji vidět a třídit, co z toho všeho slouží mému životu, co chci přijmout a dále rozvíjet a co mému životu neslouží, co mohu nechat být.
A ještě zajímavější je, že se ve mně ještě více rozvíjí velmi klidná síla a chuť dávat dál to, co jsem se naučila, klid a přijetí, porozumění, pravdu o lidských slabostech i síle, schopnost procházet různými emocemi a mnoho dalšího tak, aby to bylo k užitku, aby řeka života mohla naplno proudit dál. Začínám rozumět ještě více rodičům, kteří chtějí to nejlepší ze sebe předat svým dětem, jen někdy zapomenou na to, že to nemusí být zároveň to nejlepší právě pro ty děti. I já se musím brzdit a zvědomovat se ve vztahu k neteři a synovci a taky na seminářích, večerních skupinách i při masážích a konzultacích, aby to byla opravdu jen nabídka, možnost, po které někdo buď sáhne nebo ne, uslyší ji nebo neuslyší, ale abych nic nikam netlačila.
A to mě přivádí ještě k jedné myšlence, že mnoho vztahů, které budujeme, nebo si přejeme vybudovat, není jen o tom, že potřebujeme, aby nás někdo miloval, přijímal, podporoval a pomáhal nám, ale že je to i o tom, že potřebujeme někoho, koho můžeme milovat my, přijímat, podporovat a pomáhat mu. A jsme u potřeby rovnováhy dávání a přijímání, vidět i být viděn, přijímat i být přijímán, pomáhat i přijmout pomoc, milovat i být milován, potřebě vztahování se, bytí spolu, lidského kontaktu.

Vnímám bytostně, že ten klid, přijetí, vděčnost a láska, o kterých tady píši, se nestaly samy, nestalo se to přes noc. Aby to mohlo být teď tak, jak to je, tak jsem potřebovala projít mj. i poměrně silnými emočními fázemi vzteku, výčitek, lítosti, smutku a bolesti, aby se mohla hojit zranění a uzdravovat pocity křivdy ale i viny, které jsem si nasbírala v průběhu let kontaktu se svými blízkými, v rodině, v partnerstvích, přátelstvích, práci atd., aby to bylo puštěno, přišlo přijetí a smíření a mohla se ještě víc rozvinout láska a vděčnost, která za všemi těmi pocity vždycky byla. Nešlo to přeskočit, vyhnout se tomu a všechny ty uvolněné emoce, které dostaly konečně prostor, přinesly v tu chvíli hodně energie a věci se začaly hýbat.
Jsem zároveň ráda za vše, co už mám za sebou, a jsem ráda i za ten klid a sklízení plodů té práce, protože to byly často i velmi náročné chvíle, které vím, že nebude-li nutno, tak bych je úplně znovu zažít nemusela a zároveň vím, že tehdy to bylo tak potřeba a správně.

Samozřejmě to neznamená, že občas ještě nějaký kostlivec nevyleze ze skříně a pak např. návštěva u rodičů je i dynamičtějšího rázu, tečou slzy, padají příkřejší slova, vznikají nedorozumění, emoce bublají, bolí to, ale vždycky to skončí mluvením a nasloucháním, omluvou a poděkováním, objetím a jasností v tom, že se máme rádi.
A toto vím, že by se nestalo mj. bez všech těch let účasti i provázení konstelací a taky bez všech meditací, předaných manter od Mistrů a Mistryň, mistrovského spojení a společenství přátel z meditací a také ženského kruhu Sofie Sarras, které mě držely a dodávaly sílu spojení s celky a systémy širšími než rodina v dobách, kdy se to v rodině mlelo, vřelo, rozpadalo, umíralo, rozcházelo a celkově to bylo pěkně na levačku, partnerský vztah v háji, zdravotně a finančně nic moc a kostlivec venku ne jeden ale celá partička.
Proto má smysl zabývat se zdroji spojení, připomínat si, že nejen rodem živ je člověk a zároveň bez něj taky ne. Je to neustálé hledání zdravé rovnováhy a rozšiřování úhlu pohledu a také nadhledu. Jak nahoře, tak dole a naopak.

Přeji nám všem hodně načerpané síly z moudrosti konců a začátků, lidských příběhů, spojení s předky i všemi, kteří pomáhají, podporují a vedou z různých úrovní hmotných i nehmotných.

A tady je pár užitečných tipů a kontaktů:
Bhagat - Umění zemřít: seminář, text, videa
Sofie Sarras: videa o smrti, zraněních, ženský kruh, meditace
John Hawken: tantrické, šamanské a bioenergetické výcviky
Cesta domů: pomoc umírajícícm a jejich blízkým, domácí hospic, poradna, online informace

 

SYNDROM VYHOŘENÍ A NÁHLÉ ZVRATY V ŽIVOTĚ

15. 9. 2021
Ida Sára Keltnerová

Trávím několik z posledních slunečných zářijových dnů v klidu a ústraní chatičky na vysoké skále u soutoku Vltavy a Sázavy, kam každý den ráno a večer sestupuji, abych si zaplavala. Je to teď takový můj malý každodenní očistný rituál, který dělá moc dobře mému tělu v rámci pohybu a otužování, i duši v rámci klidu vodní hladiny, velkého prostoru a pravidlených temp bez cíle a nutnosti výkonu.
V této výšce skal i hloubce řeky, klidu a samotě, mám čas na ohlédnutí se a rekapitulaci, zastavení se, bytí několik dnů mimo domov a také na kontakt s přírodou, který jsem včetně samoty již velmi nutně potřebovala.

Při tom ohlédnutí si uvědomuji, jak nečekané zvraty a konce v životě, které nás v tu chvíli, kdy se dějí, zaskočí nebo až vyděsí, se vlastně již dopředu ohlašují. Někdy dokonce celé měsíce nebo i roky. Život nabízí možnosti, aby se to nemuselo stát nebo alespoň ne dramatickým a bolestivým způsobem, ale my je často přehlížíme a nedáváme jim dostatečnou váhu.
Všechno jiné než my sami se zdá být důležitější, obzvláště když je to smysluplné, někomu to pomáhá, je to nutné a potřebné, dává to pocit hodnoty, užitečnosti nebo také naplnění života něčím, co nám vlastně neumožňuje věnovat se sobě a být za sebe opravdu zodpovědní, i kdybychom chtěli, protože na to nemáme čas, tlačíme na svůj výkon i perfekcionismus a když to dotáhneme až k některé z fází vyhoření, začne to být opravdu vážné.

Říká se, že každý konec je nový začátek, rozdíl je ale v tom, jakým způsobem se ten konec děje a kolik harmonie nebo také bolesti a zraňování v sobě obsahuje.

Přečetla jsem teď několik článků o syndromu vyhoření a došlo mi, jak v takovém stavu již většinou člověk není harmonických konců ani schopen. Když celkově nebo částečně v rámci práce, nějakého projektu nebo taky třeba vztahu nebo mateřské dovolené člověk vyhoří, tak přestává cítit, vnímat, je unavený, postupně až vyčerpaný, apatický a bez emocí, začne zapomínat, dělat chyby, přestává zvládat činnosti, které pro něj byly dříve samozřejmé, ztratí vnímání smyslu toho, do čeho dříve nadšeně investoval tolik energie a je jedno jestli je to práce nebo vztah, princip je stejný.

Paradoxně čím více nadšený a idealistický člověk a přístup, tím větší ohrožení vyhořením. Takže střízlivý, umírněný, realistický, ne přehnaně nadšený a očekávání plný přístup v práci i ve vztazích lze jedině doporučit. Což si říkám, že vlastně odporuje požadavkům personalistů při výběru zaměstnanců a také představám obzvláště o romantických vztazích.

Člověka může zlomit kromě nenaplněných očekávání a představ také přílišná náročnost od okolí nebo i od sebe sama, příliš velká zodpovědnost obzvláště za druhé, nevyřešená zastupitelnost, takže nemůže nikdy plně vypnout, velký objem práce nebo problémů, trvalý tlak a stres, opakující se potíže, které nemůže vyřešit a ovlivnit, pocit bezmoci, prodlužování času zvýšeného napětí nebo nutnosti fungovat, kdy se vidina odpočinku na konci nenaplní, protože vznikne další situace, kterou je potřeba řešit, spolupráce s lidmi, kteří vykazují velké výkony a požadují je i po něm nebo je mu hloupé říct, že je to na něj moc, opakující se emočně náročné situace, z kterých nemůže odejít, situace ohrožující život, což nemusí být jen práce záchranáře, ale také např. péče o někoho nemocného nebo celá covidová vlna, dále nedostatek blízkých vztahů a sociálních vazeb a souhra více náročných životních událostí, které prostě "nerozchodí".

Člověk se nejdříve hodně snaží, aby zvládl všechno, co je potřeba, potom začne mít strach a úzkost, že na něco zapomněl, nestihne udělat vše, co má, a proto si nemůže dovolit se zastavit, pořád je co dělat a nikdy není hotovo, a nakonec se snažit přestane, úkolům a povinnostem se začne podvědomě vyhýbat, dělat jen to, co je nutné, začne být často i nepříjemný, podrážděný nebo i arogantní na své okolí. Navenek často funguje dál, ale už spíše automaticky než přítomně, ztratí zájem. Podvědomě si přeje, aby ta situace skončila, ale již není schopen nacházet aktivně způsoby, jak toho dosáhnout. Někdy může být i zaujat svou potřebností a důležitostí, chycený v domluvách a slibech, které dal, vázaný pracovními smlouvami apod. Nechce si připustit vážnost situace, že už nemůže dál a nic hodnotného už stejně nevytváří, a tak vlastně čeká, co se stane.

Obzvláště v pomáhajících profesích může vyhořelý člověk i někomu např. svou nedbalostí ublížit a to už není legrace. Proto o tom píši. Vyhoření se může totiž stát komukoli, a pokud k tomu riziku sami nemáme bdělost, nedodržujeme poctivě psychohygienu a zdravé rozdělení svého času mezi všechny potřebné životní oblasti, nebudujeme rodinné a přátelské vztahy a další sociální kontakty, nerozvíjíme koníčky a formy relaxu nebo nemáme ve svém okolí někoho natolik blízkého, kdo by si té změny a nerovnováhy v našem životě všimnul, tak pro vzdálenější okolí to nemusí být vůbec rozpoznatelné a zjistí se to právě až v těch okamžicích zvratu nebo když se stane něco závažného.

A pak přijde ten zvrat a člověk vidí, jak se všechno, na čem mu předtím tolik záleželo nebo na tom dokonce i lpěl, sesype jako domeček z karet, konec, a on přesto dál dýchá, žije, život kolem se děje dál jaksi sám a on si uvědomí, že

nikdo není tak důležitý, aby nebyl nepostradatelný nebo nenahraditelný, věci bez něj jdou nějakou dobu obtížněji, někdo se o ně musí postarat, je potřeba projít změnou i pro okolí a bezesporu je to náročné, ale život se nezastaví a někdy se stane dokonce i to, že v tom uvolněném prostoru může vyrůst něco nového, novým a nečekaným způsobem a ta změna může být nakonec k dobru a všem se uleví. V žádném případě ale nestojí za to se přepínat a změny a konce je lepší procházet harmonicky, včas a v respektu k sobě i okolí. Ty následky přetažení, vyčerpání a vyhoření opravdu nejsou příjemné.

Nedávno jsem vyslechla příběh jedné velmi zajímavé mladé ženy, která se roky snažila o zlepšení partnerského vztahu, o kterém v hloubi duše ale nebyla přesvědčená. K zásadnímu rozhodnutí došla až v den svatby, kdy ji zrušila, rozešli se a všem se ulevilo, i jejímu partnerovi. A nedlouho poté potkala svého současného partnera, změnila ve svém životě všechno, co se předtím zdálo nemožné, včetně práce, a ona úplně rozkvetla. Nepochybuji ale, že to bylo obtížné rozhodnutí, mohlo možná přijít dřív, ale taky nemuselo přijít vůbec.

Takto jsem se vdala kdysi já i přes své pochybnosti a stejně to přes všechnu snahu nedopadlo dobře. Člověk je ale často zbabělý nebo si je sebou nejistý a zpochybňuje to, co cítí. Chtěl by být pevnou a neochvějnou mravní autoritou sám sobě i okolí, zvládnout všechno, co si přeje, být užitečný, milovaný a respektovaný, protože tak je to přece správně a měl to být cíl každého člověka, jak slyšíme ze všech stran ať už v kruzích seberozvojových nebo třeba i managerských. Každý to ale není schopen naplnit, a tak místo toho volí pohodlnější řešení, začne uhýbat výzvám, lhát sám sobě a tím i okolí, frustrován nedokonalostí svou i světa se nechová hezky k sobě ani druhým a ty vlastnosti, které si nepřeje mít, pak projevuje plnými hrstmi a ještě se za to kritizuje. A jsme zase u toho tlaku.

K vyhoření přispívá totiž také nereálné hodnocení sebe sama a nároky na sebe. Někdy se člověk podceňuje a nevěří si, proto se v nepřijatelných podmínkách neozve a nepostaví se za sebe nebo si myslí, že nemá právo na své potřeby. Někdy se ale také přeceňuje a to může být obzvláště nebezpečné jemu i okolí, které mu věří, že něco zvládne, ale on to nezvládá, protože se přecenil, v okolí vytváří o sobě falešný obraz, kterým paradoxně vytváří tlak i sám na sebe, aby tomu obrazu dostál i svými činy, kterých ale není schopen a vzniká začarovaný kruh. Vytváření tlaku a chtění dostát svým vysokým očekáváním od sebe sama je myslím velké téma. Už neřešíme jen tlak a očekávání společnosti, zaměstnavatelů, rodiny, ale právě tento svůj vlastní vnitřní tlak.

Proto nám všem přeji pravdivost sami k sobě, schovívavost a přijetí svých limitů a omezení, přiznávání čeho jsme schopni a čeho ne, včasnou komunikaci potřeby změn a také obrovskou sebelásku a postavení péče o sebe sama a smysl svého života v žebříčku hodnot na vysoké místo. Když budeme vyčerpaní a beze smyslu, nepomůžeme už ani nikomu jinému ve svém okolí, ani rodině, ani přátelům, ani kolegům, ani klientům, ani nikomu jinému, koho si třeba velmi vážíme a chceme mu pomáhat, protože mu přejeme, aby se mu dobře dařilo.

Více o syndromu vyhoření, jeho vzniku, fázích, prevenci a řešení najdete také v těchto článcích:
Wikipedie
Zdraví - euro
Psychoweb

A pokud ještě vyhořelí nejste, budete mít kapacitu na shlédnutí nebo poslechnutí si i těchto videí:-)
Pořad Rodinka s Milanem Studničkou
Přednáška Cyrila Höshla - Naučená bezmocnost a syndrom vyhoření
Pjér la Šé´z

A na závěr dvě písničky:
Linkin Park – One more light
Rag´n´Bone Man – Human

 

 

CO JSME SE NAUČILI A JEŠTĚ SE MŮŽEME NAUČIT V KARANTÉNĚ

17. 4. 2020
Ida Sára Keltnerová

Za poslední měsíc jsem prošli úplným zastavením, teď v rámci velikonoc mírným uvolněním karantény a pozornost většiny lidí se upíná k jejímu závěru. Někteří touží po tom, aby se vše vrátilo do stavu jako před karanténou a jiní se právě toho návratu do starých kolejí bojí, protože už nechtějí žít jako dřív.

Okusili jsme hodně nejistoty, měli jsme šanci potkat se pravdivě se strachem o život svůj, svých blízkých, se strachem z přežití v rámci nedostatku peněz, nejisté budoucnosti. Měli jsme šanci zastavit se, zrekapitulovat svůj život, zeptat se co nám v něm slouží a co ne, co k němu skutečně potřebujeme a co je naprosto zbytečné nebo navíc. Mohli jsme uvidět, kvůli čemu jsme se vlastně tolik honili. Zjistili jsme jaké to je pracovat z domova, nemuset každý den trávit čas a ztrácet energii v dopravní zácpě nebo v přeplněném metru, autobusech a tramvajích, ztrácet energii neustálými přesuny z místa na místo, velkým množstvím kontaktů s lidmi, v kterých jsme kolikrát ztráceli nejen energii, ale hlavně sami sebe. Začali jsme dělat věci, které nás baví, měli jsme čas na sebe, na rodinu, procházky do přírody. Mohli jsme se zamyslet nad tím, v čem je smysl našeho života, čeho bychom litovali, kdybychom zítra umřeli.

Přeji nám všem bdělost a pravdivost k sobě i druhým i nadále. Přeji nám všem, abychom zúročili naše zkušenosti a podívali se na život novýma očima, uviděli nové možnosti, byli ochotni přetvářet svou realitu a život, netrvat na té formě a způsobu, který jsme znali dřív. Už teď můžeme snít nový sen svého života, celé planety, lidstva.

A prosím, šiřte svá uvědomění a moudrost ke svým blízkým. Ne každý si uvědomuje, že celá pandemie má svůj smysl, měla nás zastavit, měla nás proměnit, měla nás přivést do pokory, projevení odvahy, vnitřní síly, položit si esenciální otázky, a když to nepochopíme, zopakuje se to, možná v jiné formě, bohužel může být i horší. Nechci šířit strach nebo paniku, konstatuji pouze fakta, která jsou známá, ale my je nechceme často vidět. Pravda léčí, to je taky fakt. To, že něco nechceme vidět, ještě neznamená, že to zmizí. Naopak.
Je to stejné jako s nemocemi, třeba s rakovinou. Je to posel, zpráva pro nás, že něco v našem životě nebo životě celé společnosti není v pořádku, něco požírá samo sebe. Spousta lidí s ní bojuje a má pocit, že vyhrálo díky lékařům, lékům, ale nezmění svůj vnitřní postoj. Tak se rakovina vrátí znovu, často v invazivnější formě, nebo se stane něco s psychikou, člověk prostě dostane další šanci. Buď ji využije nebo ne. To je na každém z nás, naší zodpovědnosti.

V několika konstelacích za poslední dobu jsem viděla, jak zástupci např. za přírodu nebo vodu říkali, že oni jsou nekoneční, mají schopnost obnovy, nic jim nechybí, ale že jde o lidi. Oni za sebe budou v pohodě klidně jen se zvířaty, rostlinami, oni lidi nepotřebují, ale jdou lidem naproti, aby mohli oni pro sebe něco udělat. Zástupci za mor, za choleru, za koronavirus říkali, že nemají nic proti lidem, jsou to jen poslové, nástroje přírody, proměny, Univerza.

Buďme tedy bdělí…
Modlím se za bdělost, za štěstí pro všechny bytosti, když vidím přeplněná parkoviště u supermarketů, když vidím, jak se trochu uvolní pravidla a lidé zapomenou na pokoru, vděčnost za život, přestanou se opět vidět, respektovat se, pomáhat si, řeknou si, že skoro nikdo neumřel, takže možná celá ta panika byla zbytečná, a přestanou vidět, že to taky mohlo být úplně jinak, zapomenou na soucit s lidmi třeba v Itálii, zapomenou, že nevíme, co se stane dál, že nejsme páni tvorstva.

Hodně Štěstí nám všem.

 


MĚJME ODVAHU ČELIT LÁSCE, OTEVŘÍT SE JÍ A NECHAT SE PŘIVINOUT

4. 9. 2019
Ida Sára Keltnerová

Za poslední dny jsem se toho hodně naučila. O sobě, životě, lidech kolem mě.
Život jsou i propady. Okamžiky, kdy nevím, ztrácím se, zahltí mě minulost. Chvíle zbabělosti, pochybností, vzdoru, zatvrzelosti, bolesti působené druhým i sobě. Čas, kdy nezbyde nic jiného, než si sundat růžové brýle, přiznat si fakta o sobě i o svém životě a uvidět ty nejtemnější části sebe sama. Přestat si dělat jakékoli iluze, přestat hrát své role a hry. Zůstat v okamžiku pravdy obnažená před sebou i celým světem.
A pak se stane něco neuvěřitelného.

Místo odsouzení a trestu přijde láska. Nic víc, nic míň. Prostě láska a soucit. A to je velké, jak soucitné a láskyplné bytosti umíme být, jak umíme odpouštět druhým, jak umíme odpustit sobě, což je někdy mnohem větší výzva. Jenže, ono to stejně jinak nepůjde, když Univerzum je Láska. Nejde se tomu vyhnout, žádným způsobem, když my jsme Univerzum.
Sdílím s úctou to, co se ukázalo v jedné konstelaci.

Mohli bychom ve svých malých já pokračovat např. ve vzdoru klidně po tisíc životů a ničeho tím nedosáhneme. Tady je život, který nás miluje. Miluje nás pořád, i když se tady stavíme na hlavu a snažíme se celému Univerzu dokázat, že tady láska není, je to tu strašně těžký, my trpíme a jsme oběti, kterým druzí ubližují.
Dokonce jsou kolem nás lidé, učitelé, Mistři, často ti nejbližší, kteří nás přes to všechno pořád milují, vidí v nás Podstatu, kterou jsme, a tím nám přišli s tím naším vzdorem pomoct jako takoví strážní andělé v lidských tělech. A my to nevidíme. Vidíme v nich zrcadlo našeho vzteku, vzdoru, zavřeného srdce.

A pak si třeba jednou řekneme, že jsme z toho už unavení, že už to chceme jinak, že sebereme všechnu odvahu a budeme čelit lásce. Přestaneme utíkat, zastavíme se a staneme jí pomyslně tváří v tvář. Máme odvahu k setkání se s ní, otevření se, povolení, necháme se přivinout, obejmout, vstřebat. Pro mě osobně je na určité úrovni toto zastavení a povolení mnohem těžší než boj, vymezování se atd. Stáváme se tím zranitelní, křehcí, ale zároveň tak moc naplnění.

Takže, mějme odvahu čelit lásce, otevřít se jí, být nazí před sebou i před Univerzem, a nechat se objímat. Řekněme Lásce ano.

Děkuji všem, kteří mi v mém životě neúnavně a vytrvale nastavují zrcadlo lásky a soucitu, připomínají mi moji odvahu a nehrají se mnou hry na cokoli, co láskou a soucitem není. Dokonce i hra na vinu a trest je celosvětově už hodně obehraná, nikomu nepomáhá a z dlouhodobého hlediska se ukazuje jako neefektivní a neekonomická. Paradoxně se ale pořád ještě těší poměrně velké oblibě napříč společenskými vrstvami včetně vládnoucích struktur. Že by ulpění na tradici? Nebo něco jako závislost na adrenalinových sportech nebo cukru? Nebo že by určitá forma sadomasochistického vzrušení? Kdo ví. V každém případě je to také naprosto iracionální:-)

 

PÁR SLOV O ŽIVOTĚ, KONSTELACÍCH A MOJÍ BABIČCE

duben 2019
pro Prostor 8
Ida Sára Keltnerová

Šamanka ve mně má ráda příběhy. Milovala jsem vyprávění mé bělovlasé babičky o časech šťastných i časech těžkých, o životě před válkou, za války i po ní, o vztazích, lásce, práci, sesterství, dětech, mužích, rození i umírání, prostě všem, co život přináší i odnáší.

Babiččino láskyplné vyprávění jsem našla i v konstelacích. Pravda léčí, ať je jakákoli. Je důležité příběhy vidět, pravdivě je vyprávět, cítit je, přijmout, nesoudit, nenapravovat. Přináší to zdravé, vědomé spojení s předky a sílu pro život.
Šamani vypráví příběhy o síle, odvaze a lásce i příběhy o slabosti, zbabělosti a bolesti. Vědí, že vše má v životě své místo a zaslouží si respekt. Jedno není lepší nebo horší než druhé, prostě to je. Také říkají: „Nesuď nikoho, v jehož mokasínech jsi dva týdny nechodil.“
To si připomínám často, když se právě začnu rozčilovat nad stavem světa :-)

Jde prostě o to nehledat složitosti, umět naplno plakat bolestí, naplno skákat radostí a zároveň ani na jednom nelpět. Pravdivě a naplno být v přítomném okamžiku, jako součást většího celku, v přijetí všeho co je, takového jaké to je, v respektu k Univerzu, všem bytostem. Toto jsou principy, o kterých mluví i duchovní učitelé a mistři různých směrů, které konstelace pomáhají naplňovat a realizovat a které se snažím žít, jak nejlépe to právě jde.

Roční cyklus konstelačních večerů, kterým provázím v Prostoru 8, i víkendové semináře na různých místech republiky, mají za cíl toto všechno prakticky vnést do našich životů, zvýšit povědomí o tocích energie v rodech a navrátit se ke kořenům a podstatě nás samých. Mně to přijde smysluplné a užitečné. Možná to přinese něco užitečného i Vám

Těším se s Vámi na setkání, bude-li dáno…
Ida Sára K.

 

ODPOVĚDNOST ZA SVOBODU

OSHO
kniha: ŽIJTE NEBEZPEČNĚ
Obyčejné osvícení pro neobyčejnou dobu

V konečném důsledku jste to vy, kdo rozhoduje o tom, co se vám děje - vy jste tím rozhodujícím faktorem. Pamatujte si to. To je klíč. Pokud jste nešťastní, je to na vás. Pokud nežijete správně, je to na vás. Pokud něco promeškáte, je to na vás. Odpovědnost je jen na vás. Nebojte se jí.

Většina lidí má z odpovědnosti strach, protože nevidí druhou stranu mince. Na jedné straně je napsáno "odpovědnost", na druhé straně je napsáno "svoboda". Odpovědnost a svoboda patří k sobě. Pokud vás nutí žít v utrpení někdo jiný, pak se z něj nebudete schopni dostat - jak byste se mohli dostat z utrpení, když vás v něm drží někdo jiný? Dokud on sám nerozhodne, že vás utrpení zbaví, sami se z něj nikdy nedostanete. Ale pokud jste za své utrpení odpovědni vy, rozhodnutí je na vás. Pokud vás vaše trápení těší, trapte se nastotisíckrát - to není žádný problém. Užijte si to! Ale pokud se vám nelíbí, zahoďte ho. Udělejte si v tom jasno.

Lidé si pořád myslí, že by chtěli být šťastní, ale co s ím mohou oni sami, chudáci, udělat? Jsou zkrátka nuceni být nešťastní. To je naprosto absurdní. Nikdo nikoho nenutí - nikdo nikoho nemůže nutit být nešťastný. Člověk, který umí být šťastný, bude šťastný v jakékoli situaci. Nemůžete ho dostat do situace, na které by si nenašel něco, díky čemu by mohl být šťastný. A na druhé straně jsou lidé, kteří se naučili trik, jak být trvale nešťastní. Nemůžete je dostat do situace, na které by si nenašli něco, co je činí nešťastnými. Co chcete najít, to najdete. Život vám nabízí všechno, úplně všechno. Vy si vybíráte!
    
Slyšel jsem vyprávět tento příběh:
Dva muži se dostali do vězení. Byl úplněk, oba stáli u okna své temné cely. Po nebi se rozlévala stříbrná měsíční zář. Zrovna bylo období dešťů a za oknem bylo plno vody a páchnoucího bahna.
Jeden muž se pořád díval na měsíc, druhý se pořád díval na bláto. Muž, který se díval na bláto, se samozřejmě cítil velice mizerně. A muž, který se díval na měsíc, zářil, planul světlem; v jeho záři se odrážel měsíc, jeho oči byly plné krásy. Úplně zapomněl, že je ve vězení.

Oba stáli u stejného okna, ale vybrali si různé věci. Existují lidé, kteří, když jim ukážete keř růží, budou počítat trny. Jsou to skvělí počtáři, jejich matematika je logická a nikdy se nemýlí. A když potřebují spočítat tisíce trnů, je jasné, že si nevšimnou jedné rozkvetlé růže. Jejich vnitřní svět bude říkat: "Jak může mezi tolika trny vyrůst nějaká růže? To musí být nějaký podvod, iluze. To prostě není možné. a pokud přece jen, stejně k ničemu není."

A pak existují lidé, kteří vůbec nevědí, že růžové keře mají i trny - dívají se jen na růže. A při pohledu na růže vnímají jen jejich ušlechtilost, jejich krásu oslavující přítomnou chvíli. A připadá jim, že trny vlastně ani nevypadají jako trny, snad ani nepíchají. "Jak by mohly, když rostou na stejném keři jako růže?" Jejich mysl je zaměřena na květy a díky tomu se na trny začnou dívat jinak: začnou si myslet, že trny jsou tam proto, aby růži chránily. A najednou trny nejsou tak zlé a ošklivé, nejsou už tak nepatřičné, nejsou "proti" - a tak se rodí pozitiní postoj.

Je to jen na vás, můžete ze svého života udělat, co chcete. Pro osvícené vědomí je krásná dokonce i smrt. Pro neosvícené vědomí je ošklivý dokonce i život, všude vidí jen ošklivost. Pro osvícené vědomí existuje na světě jen krása a blaženost - pouze krása a blaženost, nic jiného.

Nejde však o to, jak proměnit ošklivost v krásu, bolest v potěšení, utrpění ve štěstí, ne. Jde o to, jak změnit nevědomí ve vědomí, neosvícený postoj v osvícený - jak změnit svůj vnitřní svět, své vnitřní bytí, jak se naučit říkat životu ano, jak nacházet pozitivní hodnoty, které život povznášejí, a odkládat negativní, které ho srážejí do bláta.

 

A to stejné slovy paní Míly Tomášové
sbírka básní "Průzračný svět"

"ŽIVOT JE KRÁSNÝ vždy,
i když je šedý,
na tom však záleží,
jak kdo naň hledí."